Pseudonadpis

14. října 2011 v 21:48 | Garou-tan |  Originální
Kašlu na nějakou úroveň nebo opakování slov. Jen surové pocity a myšlenky. Copak ty nejsou chaotické a neopakují se?



***

Odhrnul si vlasy z čela a dál beze slov hleděl na strop.
Na nočním stolku zavrněl telefon, snaže se mu připomenout, že se zítra má jít projít. Chtěl odejít, aby nemusel přemýšlet. Potřeboval předstírat, aby mohl zapomenout. Skrýval pocity, aby je ostatní objevili - ale skrýval je tak dobře, že si ani nevšimli, že je něco špatně.
Sundal si brýle a odložil je na noční stolek.
Lidé jsou tak odporné bytosti. Stvořené jen ke svému zániku. Sledující jen vlastní, sebestředné cíle.
Proč se vůbec tváří, že se nic neděje?
Položil si hřbet ruky na čelo a zpoza rtů mu unikl vzdech. Protože to nikoho nezajímá.
On vždycky utěšuje. Poslouchá, jak si ostatní stěžují. Usmívá se, i když něco rve jeho srdce přímo z hrudi. Nikdo ani nepomyslí, že by s ním mohlo být něco špatně. Protože předstírá, že se se vším lehce vyrovná.
Ukazuje světu někoho, kdo vlastně vůbec neexistuje. A svět si myslí, že právě tohle je jeho pravá tvář.
Když tu pravou skutečně poodhalí, neberou ji vážně. Smějí se, nevěří a nemají pochopení.
Proč to dělá?
Trhaně se nadechl. Do očí se mu dralo něco, s čím se ještě nikdy nesetkal; a brzy na polštář sklouzla slza. Bylo mu ze sebe špatně.
Proč je v něm přetvářka tak zakořeněná?
Nechce být sám. Chce se hýčkat iluzí, že má alespoň nějaké kamarády, že s ním někdo chce trávit čas a že ho má někdo rád. Skryl tvář do dlaní; jestli jsou lidé zrůdy, tak on je ta ze všech nejhorší. Proto nedokáže soudit a chápe.
Chápe nevěru, chápe vraždy i loupeže, rozumí sebevrahům.
Přizvukuje ostatním, aby nebyl za idiota. Přiznává, že jeho sny a víra jsou dětinské; když ho výsměch rve na kusy, ještě se k němu rád přidá, aby nepřišel o tu jedinou iluzi, kterou je schopný si vytvořit.
Pravdu si připouští jen jedním způsobem - ale tak často nejde najít slova, že se raději dál utápí ve svých myšlenkách. Protože ať se snaží sebevíc, nikdy nenajde dost dobrá slova; do hloubky jeho srdce nikdy nezasáhnou tak, jak by chtěl.
Tak rád by všechno vykřičel do světa, aby to všichni věděli. Jenže to nikdy neudělá. Protože i kdyby to udělal, k ničemu to nebude.
Lidé jsou jen sobecké zrůdy.
A on taky. Chce být zraněný a zoufalý, chce mít rozervané srdce, chce si z myšlenek nadělat jen trosky a chce ztratit rozum.
To je jeho sobectví.
K brýlím na nočním stolku se natáhla něčí ruka a brzy si je na nos nasadil původní majitel.
"Je na nic být ty," ozval se z postele, když si byl jistý, že se mu nebude třást hlas.
"Já vím," odpověděla dívka s brýlemi. "Já vím." Na chvíli se odmlčela. "Jsem sama."
Na chvíli nic neříkal. Jen se zvedl, odhrnul si ze zelených očí zlaté vlasy a zkoumavě se na dívku vedle postele zadíval. Povzdechl si a pak jí položil ruku na temeno hlavy. Překvapeně k němu zvedla hlavu, ale nic pořádného z jeho tváře nedokázala vyčíst.
"Nejsi sama," uvědomil ji.
Zmateně zamrkala, nevěda, co říct. Probrala ji až dvojice slz, které jí stekly po tvářích.
"Ale když to bolí," vydechla a tiše vzlykla. Hned sklonila tvář, aby se na ni nemusel dívat.
"Nikdo tě nikdy nepochopí," uvědomil ji a za bradu zvedl její obličej, aby se mu podívala do tváře. "Protože každý je jiný. Dva lidé se nikdy zcela nepochopí. Prostě to nejde."
Odpovědí mu bylo, že se dívka rozpačitě kousla do rtu.
"Není to iluze. Usmíváš se, aby se oni nemuseli trápit. Nejsi tak sobecká, jak si pořád nalháváš, a nejsi žádná zrůda. Možná jsi člověk, ale do zrůdy máš daleko. Jediná zrůda v tobě je tohle," dodal a poukázal ke dveřím, vedle kterých se krčila vyhublá postava bez tváře.
"Ale o to se postarám," ujistil dívku s pousmáním. "A jestli zase budeš přemýšlet tímhle způsobem, tak si mě nepřej."
Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho.
Děvče nakonec naposledy vzlyklo a utřelo si oči do rukávu mikiny; pak se trochu vrávoravě postavilo a uhladilo si vlasy.
"Jsi hrozná citlivka," uvědomilo ho.
A než stačil cokoliv říct, pevně ho objalo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 někdo ztracený v myšlenkách někdo ztracený v myšlenkách | 16. října 2011 v 22:07 | Reagovat

Někteří možná nechápou, ale já chápu. Alespoň se snaźím. Rozerval si srdce na kusy, aby chápal. A všechno je iluze. A nic nemá smysl. Ale neměli by ztrácet víru, že je někdo, kdo chápe. Vždy je někdo. Já chápu, dokážu to, i když nikdo nepochopí mně. A oni také, nebo spíš ty. Nedělá nás to stejnými, to být nemůžeme, ale pokud rozumíme, pokud víme, můžeme se navzájem pochopit. Nejsme sami, protože tohle píšu. Nejsme sami, protože tohle čtou a doufám, že někdo pochopí.

2 angie angie | 18. října 2011 v 14:00 | Reagovat

rozumiem, ale nemám na to čo povedať, lebo ja práve držím pokope ako málokedy, a mám... vieru? to slovo nemám rada, spája sa mi s náboženstvom... mám nádej. mám pokoj, to je to správne slovo, práve v tejto chvíli mám vnútorný pokoj.
inak... rozumien samovrahom. a vrahom. a vlastne aj zlodejom. "Chápe nevěru, chápe vraždy i loupeže, rozumí sebevrahům." táto veta mi akoby vravela z duše. ľudia chápu. nie vždy a nie všetko, ale CHÁPU.

3 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 23:46 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama