close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Věříš na osud?

2. června 2011 v 19:04 | Garou-tan |  Originální
Ještě včera se mi to líbilo. Časy se mění... (moje blbost zůstává. A mám pocit, že Akira si občas zapálí. I když... třeba se mi to jen zdá.)


***

Pršelo.
Mraky přikryly oblohu a déšť z nich padal tak vytrvale, že to vypadalo, jako by se celé město snažil rozmočit a odnést pryč.
A prostředkem toho všeho kráčel Marc. Oblečení nasáklé deštěm, ruce v kapsách, úsměv na pobledlé tváři.
Těžko popsat, jak moc se bavil sledováním lidí spěchajících domů. Občas po něm někdo vrhl nechápavý pohled - proč jde v takové průtrži mračen vycházkovým krokem? Marc na ně nedbal; vždyť pro vycházky v dešti žil. Vždy si nasadil sluchátka, do tašky vzal knihu a deštník a šel si číst na své nejoblíbenější místo.
Brzy si proto sedal na betonovou zídku, kousek od londýnské radnice. Přímo proti němu se vlnila Temže, tmavě šedá a zpěněná, jistá si svou pozicí v životě obyvatel anglické metropole.
Když ale sahal do batohu, zjistil, že tentokrát si nic ke čtení nevzal. Rozhodl se to nijak neřešit - přece se nic nestalo. A alespoň se bude moct zase po dlouhé době pořádně soustředit jen na hudbu. Stejně mu všichni pořád říkají, ať alespoň jednou za čas vypne.
Jenže jemu se málokdy vypínat chtělo. Tak vypínal, až když to bylo nevyhnutelné.
Například teď. Jen si nechával v uších znít hudbu a pozoroval Temži. Příliš ji jako řeku nevnímal; připomínala spíš entitu, která je sice na dosah a všichni ji znají, ale nikdo vlastně neví, co přesně si myslí. Musel se té myšlence pousmát.
Ne. On prostě nevypíná.
Najednou mu někdo poklepal na rameno. Překvapeně se na blondýna za sebou ohlédl a sundal si sluchátka z uší.
"Děje se něco?" zeptal se. Neměl ani představu - toho člověka viděl poprvé v životě. Nebo mu to tak alespoň přišlo.
"Tady sedím já," uvědomil ho blondýn.
Marc se na něj nechápavě podíval. Ovládl tendenci se smát (neboť k tomu blondýnův vážný výraz přímo vyzýval) a na chvilku zůstal tiše.
"A místenka by byla?" pozvedl obočí nakonec.
Blondýn se rozesmál a vzápětí se usadil na zídce vedle Marca.
"Je fajn, žes mě nebral vážně," uvědomil ho. Jeho hlas příjemně doplňoval zvuk kapek tříštících se o chodník za nimi.
"Taky si říkám," přitakal Marc.
Blondýn k němu natáhl ruku. "Jsem Daniel, mimochodem."
Marc ji stiskl a zadíval se do jeho šedomodrých očí. "Marc."
"Ale vážně tady obvykle sedávám taky," nadhodil Daniel, když z kapsy vytáhl krabičku cigaret a zapalovač. Asi třikrát se marně pokoušel si zapálit - povedlo se mu to až napočtvrté. Spokojeně vydechl kouř, který záhy zmizel mezi kapkami deště.
"Ty kouříš, když prší?"
"Jenom, když prší," upřesnil Daniel. "Mám rád paradoxy. Navíc, při dešti a s cigaretou se příjemně přemýšlí. Takový klid na škole nenajdu. Co vůbec děláváš ty?"
"Sedím tu, poslouchám muziku a čtu si," odpověděl Marc. "Co studuješ?"
"Medicínu," řekl Daniel. "Ale pořád slyším, že se na doktora nehodím."
"Proč by ses nehodil?" nechápal Marc. Sám by ho býval na doktora po chvilce pozorování tipnul.
"Moc mluvím a přemýšlím," sdělil mu Daniel. "Problém je, že většinou se to netýká medicíny."
"A čeho?"
Na chvíli zůstal Daniel potichu. Promluvil, až když típl a zahodil dokouřenou cigaretu.
"Života. Začal jsem o něm dumat už ve třinácti, když se brácha zabil v autě. Seděl jsem vedle něj… a došlo mi, jak málo stačí, aby člověk přišel o život."
"Nepředstavitelně málo," kývl Marc. "Jenže si to skoro nikdo neuvědomuje."
"Nikdo," zopakoval po něm pochmurně Daniel, když z krabičky vytahoval další cigaretu. Když se mu podařilo si zapálit, pokračoval: "A to se člověk zve pánem tvorstva. Člověk! Člověk, kterýho zvládne skolit i mizerná bakterie nebo virus."
V jeho hlase znělo něco zoufalého, zároveň však výsměšného. Marc se chvíli jen díval, jak popotahuje z cigarety a vypouští mezi neutichající déšť namodralý dým.
"Děje se něco?" zeptal se Daniel, jak Marcův pohled zaznamenal.
"Jen mě napadá, že život je jako cigareta," odvětil Marc, načež upřel pohled zpět do vody. "Leží někde schovanej v krabičce, pak ho ale někdo najednou vytáhne a začne kouřit. A když dokouří, tak to jen típne a někam vyhodí. Někdy dokouří uprostřed, jindy kam až to jde. Někdo kouří dlouho, dalšímu cigareta zmizí z prstů, než si to uvědomí."
Daniel se na cigaretu ve své ruce na chvíli zadíval.
"Tak tohle mě ještě nikdy nenapadlo," přiznal nakonec. "Myslíš, že tyhle životní cigarety škodí těm, kdo je kouří?"
"Určitě ne," zavrtěl hlavou Marc. "Cigarety a podobný věci budou pořád škodit jen lidem."
"Docela by mě zajímalo proč," broukl Daniel tiše.
"Možná už příroda neví, co s náma," zauvažoval Marc. "Tak nám dala tyhle věci, aby s náma mohla zamíst."
"Nebo spíš, abychom se sebou zametli sami," uznal Daniel. "Je zvláštní, k čemu všemu jde život připodobnit."
"K čemu všemu jde cokoliv připodobnit," opravil ho Marc.
"Pravda," souhlasil Daniel. "Jedna moje kamarádka se vždycky vytasí s nějakou zajímavou myšlenkou, když se napije."
"S čím třeba?" optal se s pozvednutým obočím Marc.
"Nedávno to bylo, že čas je jako šampaňský," osvětlil Daniel. "A lidi jsou bublinky, co z něj postupně vyprchávaj. Je jich spousta, ale trvá jen chvilku, než zmizí."
"Z toho se dá dojít i k tomu, jak nepatrný lidi vlastně jsou," usoudil Marc a přitáhl si jednu koleno pod bradu, aby si měl oč opřít hlavu.
"Občas mě právě ta nepatrnost děsí," přiznal po chvíli ticha Daniel. "Nepatrnost a fakt, že si to sotva kdo uvědomí."
"Lidi jsou slepí," kývl Marc.
"Pokud vůbec kdy něco viděli," upřesnil to Daniel.
"Možná si jen celou dobu nalhávají, že vidí," nadhodil Marc. "Ale těžko říct, jestli je lepší žít v iluzi, nebo se o ni připravit a přiznat si pravdu."
"Přiznání pravdy bolí," zachmuřil se Daniel, když zapaloval třetí cigaretu. "Ale někteří si ji stejně přiznají."
"A je to hrdinství, nebo jen bláhovost?" stočil pohled k Danielovi Marc.
"Je to pýcha," odpověděl Daniel. "Člověk si potřebuje pořád něco dokazovat. Chce si dokázat, že na to - v podstatě - prozření má, že ho zvládne a snese."
"Jen proto, že si nechce přiznat, jak krásný dokážou iluze být," doplnil ho Marc.
"Iluze jsou milosrdný," přitakal Daniel.
"Ale tolik jich považuje milosrdenství za slabost," zavrtěl hlavou Marc, když si pod bradu přitáhl i druhé koleno.
"Člověk sám je jedna velká slabost," odtušil Daniel.
"A stejně si myslí, jak je silný," doplnil jeho myšlenku Marc.
"Jenže není," řekl Daniel, když v půlce típnul cigaretu a někam ji odhodil.
Oba na chvíli utichli - snad se jen zaposlouchali do šumění deště.
"Věříš na osud?" otočil se na Marca Daniel.
"Nevěřím," odpověděl Marc; býval by to i odůvodnil, ale Daniel mu nedal možnost.
"Tak to máš smůlu," uvědomil ho. "Protože já jo."
A pak se k Marcovi naklonil a políbil ho na rty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 2. června 2011 v 19:38 | Reagovat

Líbí se mi tvůj styl... Hluboké úvahy o životě, složité metafory... A pak vždycky polibek :)
Jen zase nechápu, co se ti na tom nelíbí.. Mně připadá skvělá :)
(a teď se usměj)

2 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 2. června 2011 v 20:57 | Reagovat

A nikdy jsem nevěřila na osud, ale asi začnu :)

3 angie angie | 3. června 2011 v 17:00 | Reagovat

wow, ten koniec... mi vyrazil dych. ani som nečakala, že niečo bude (aj keď poznám tvoje poviedky) a zrazu-
neverím na osud. chcem mať pocit, že to čo robím sú moje rozhodnutia, nie niečo čo bolo dávno predurčené. prinajhoršom skončím ako ohorok cigarety, ale aspoň si užijem horenie:)

4 Luc Luc | Web | 11. července 2011 v 19:55 | Reagovat

súhlasím s Fabianou - tie úvahy sú v poviedke úžasné. Šampusové prirovnanie k ľuďom začnem používať :'D
a koniec? trochu som to čakala.. lebo môj mozog je zvrhlý a náhodou som dopozerala shounen ai.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama