3. června 2011 v 20:53 | Garou-tan
|
Zase jednou trocha vytí. O dopisech, o Něm, o Akirovi, o hudbě a možná i o něčem dalším.
Tedy dopis. ("Zníš jako Beckett.") Měnily jsme si dopisy s Fabi. Na poslední jsem odpovídala po návratu z Prahy (tedy myslím v neděli 22. května nebo pondělí potom) a v úterý jsem ho házela do schránky. V tom dopise byl kus mě. Potřebovala jsem, aby ho Fabi dostala. Jenže to vypadá, že ho ztratili. Ze všech dopisů, které kdy v té schránce byly, museli ztratit zrovna ten můj.
Mám strach, že už se budu bát další dopis napsat. Mohla bych do něj napsat podobné věci, ale nevím, jestli bych zase odesílala i sebe nebo jen prázdná slova. Už poště nevěřím. A nejspíš ani nezačnu. Minimálně té české ne.
(Promiň, mon amour. Nedokážu se přenést ani přes takovou banalitu, jako je ztracený dopis. Až budeme bydlet spolu nebo za sebou jezdit, tak bychom si mohly vyměňovat dopisy, co myslíš?)
Z toho dopisu si pamatuju jen jednu část. Je určená jen Fabianiným očím, tedy se tu o tom nebudu rozepisovat. Ale jde o to, že od toho dopisu to mezi mnou a Akirou přestalo tak střípat. Dokonce to přestalo skřípat skoro úplně. Občas si i myslím, že to docela klape, ale radši to moc neříkám, abych to nezakřikla.
Těžko to popisovat. Nevím, jestli se něco stalo se mnou nebo s ním, ale je to mnohem klidnější. Možná vysílá něco, co by se dalo popsat jako sotva znatelné pozitivní vibrace. Ale opravdu jen sotva znatelné. Zřejmě je ochotný spolupracovat, jen si moc zakládá na své negativní pověsti, aby si to připustil. Vidím mu až do žaludku.
Dokonce už i vím, proč začal kouřit. Jen o tom taky nebudu mluvit.
A pak je tu On. Nejsem jeho heslo, aby to zkoušel znova pokaždé, když to posere. Tedy tahle šance byla druhá - a taky poslední.
Hodiny a hodiny jsem ho nechala, ať si vylévá srdce. Snažila jsem ho přimět myslet na něco jiného. Pokoušela jsem se mu zvedat náladu. Moje úsilí se měřilo na hodiny. Pokaždé mi napsal chvíli po škole a psali jsme si skoro do večera. Jenže. Vždycky je nějaké jenže. Jeden další spolužák ho přiměl, aby mu taky přiznal, že je gay. A On mu říkal, že už přestává mít sílu, jak se do něj obouvají mladší děti ve škole.
Spolužák mu řekl, že s ním teď bude všude chodit on. Že si ti menší už nic nedovolí. Hned mi od Něj přišla zpráva, že ho to málem rozbrečelo. Ale že já pro něj obětovala tolik času a byla jsem ochotná mu zčásti ukázat Akiru (o čemž nevěděl, samo sebou. Kvůli tomu se na mě Akira i svým způsobem naštval. Nechce, aby o něm věděli takovýhle lidé.), to je mu úplně jedno.
Fajn. Ale ať se pak netváří, že mě chce na té jejich rozlučce.
(Která při psaní tohohle článku už probíhá, mimochodem. Já nemám zapotřebí dopadnout jako Herečka - včera ji našli někde v bezvědomí. Řekla bych "opila se", ale to už fakt říct nejde. Ta se ožrala. A nejspíš i to je slabé slovo. Kdo se, sakra, v patnácti zlije tak, že skončí na JIPu? Debil. Už jsem to dneska řekla aspoň sedmkrát, ale klidně to řeknu ještě jednou. Když neumím pít, tak nemá cenu brát lahev do ruky.)
Navíc jsem zjistila, že je On pěkný pokrytec. Dušuje se, jak na to rozlučku nepůjde (tak měsíc dva zpátky) - a kde ta rozlučka nakonec je? U něj na zahradě! Začínám si myslet, že mi vážně ani za tu druhou šanci nestál. Pokrytce opravdu špatně snáším. Jako by naprosto postrádali nějakou hrdost.
A já jsem člověk, co je hrdý.
Proto taky nejsem u Něj na zahradě a radši si tady vyju na internet. Protože si, sakra, za svým slovem stojím.
A rozhodně se nechci vyskytovat na místech, kam je nejspíš zavlečená tráva, vodnice a cigarety. Klidně si na mě ukažte, ale já ani jedno z toho zkoušet nechci. Každý začíná trávou - a čím to končí? A z první blbé vyzkoušené cigarety se může s klidem stát i krabička denně. Díky, nechci, plíce mám nemocné už tak, nepotřebuju to mít ještě horší.
(Ovšem, nepopírám, že se mi kuřáci nelíbí. Ti skuteční ať se jdou bodnout (na The Gazette se tohle nevztahuje), ale literární kuřáci (tak jsem začala říkat postavám v knihách, které kouří), to je něco jiného. Mám je ráda - a nejspíš to jde i poznat. Mezi mými postavami bývají kuřáci. Nevím proč, ale prostě se mi to líbí.)
Naštěstí jsem objevila Versailles. Díky Fabianě. A v podstatě přes ně jsem se dostala k The Gazette. Jsou to týpci. Jak Versailles (mnou zvaní většinou jen "Versaj"), tak The Gazette. Neposlouchám nic jiného. Těžko říct, které mám radši. Vím jen, že jsem zabouchlá do Aoie (kytarista The Gazette, naprosto kouzelný a má úžasný piercing ve rtu), Rukiho (zpěvák) a Kaie (bubeník. Někde jsem četla, že rád vaří a má mateřský instinkt). Plus zbožňuju Kamijův (zpěvák od Versaj) hlas a Hizakiho (kytarista), který v těch nádherných šatech vždycky vypadá úplně jako ženská.
(Ah, asi se uslintám, jestli na ně budu myslet ještě chvíli. Do toho, ukažte si na mě, mně je to jedno. Ať už mě ovlivňuje to, že jsem na holky, nebo ne, prostě nemám ráda chlapy, kteří jsou snad jen z testosteronu. Prostě mi přijdou odporní. Třeba eM by se mnou nesouhlasila, ale ví, že v tomhle nemáme stejný vkus - a respektuje to. Takže, co je tak těžkého na troše tolerance vůči názorům ostatních? Ať už jde o mužské pohlaví, ženské pohlaví, filmy nebo knihy.)
A ještě jedna drobnost. Už mám jen dvě další já.
Akiru už znáte. Ta druhá osoba je Rouko. Tváří se zamlkle a drží se stranou, ale snadno (a kvůli spoustě věcí) se naštve a zvládne opravdu vášnivě obhajovat svoje názory. Neumí se přetvařovat a nelže. Pokud něco řekne, vždycky to tak myslí. Narozdíl od Akiry.
"Budu to brát jako kompliment."
Jak jinak by to taky šlo brát?
Každopádně, děkuji za pozornost. Jdu si napsat svou stránku denně. Tedy zatím.
(A omlouvám se za případné chyby. Je to dlouhé a mně se nechce to číst...)
Česká pošta je nejdebilnější instituce... Nepřipadá mi to jako banalita... Je mi hrozně líto, že mi ten dopis nepřišel... Každý den se dívám do schránky, prohledávám poštu, vyptávám se našich, ale nic... Budeme si je navzájem vozit, to je jistější. Jsem ráda, že je to teď s Akirou lepší :) Doufala jsem v to... Prozradíš mi, proč kouří? Na Něj se vyser, nestojí ti za jediný pohled. Ať se udáví svou vlastní trávou. Ze zahrady.
Kuřáci se mi opravdu hnusí. I když, ti kreslení nejsou tak špatní, protože u nich člověk ví, že je to nezabije....
Prozradíš mi tu část dopisu, prosím?