Když je mamka ve Francii, dochází mi, jak strašně se mi po ní stýská. Stejně je to ta nejlepší mamka na světě, to mi nikdo nevymluví. Taťka asi zapomíná, že má ještě dceru, ale mamka to svede dokonale vynahradit. Od dvou holek ve třídě neustále slýchám, že jejich matka je (nelichotivé označení na čtyři písmena) - tady se opravdu nechytám.
Ale já byla vždycky jinačí.
***
Mladík pomohl své sestřičce do černých šatů. Zrovna, když se chtěl otočit a dojít jí ještě pro černou stuhu do vlasů, její ručky ho pevně objaly kolem pasu. Konejšivě ji pohladil po vlasech. Sice už neplakala, ale jemu stačilo párkrát zahlédnout její zdrcený pohled, aby věděl, že to ještě ani zdaleka nepřekonala.
Sám si pořád ještě dovedl do detailu vybavit, jak rodiče odjížděli.
Jejich matka svou dceru objímala. "Uvidíš, hned jsme zpátky. Bude to v pořádku," říkala.
"Brácha?" ozvalo se tiše děvčátko.
"Děje se něco?" zeptal se jí mladík.
"Proč dospěláci vždycky lžou?"
Chvíli nic neříkal. Pak zavrtěl hlavou. "Nevím."









Není nic lepšího než dobře vycházet s rodiče. Tak moc bych to chtěla... Ale u některých je to bohužel jen jako spolubydlení. A člověk si stále opakuje - rodičů si važ a snaží se to dodržet, i když pro to neudělá vše.