Jsem hrozná a moc dobře to o sobě vím. Ale co se dá dělat...
Vždycky tady změním plány na poslední chvíli. Docela mě to baví. A bude mě bavit i jedna další věc. Na tu je ale prozatím času dost.
***
Kadeřnice to s tím stříháním myslela vážně.
A říkala, že mi to docela jde. Dokonce se usmála. Adeline tvrdí, že se jí líbím. Usmívala se při tom. Čekala na mě totiž před kadeřnictvím. Felixovo štěně potřebovalo mašli. Adeline chtěla tmavě zelenou, já světle modrou.
Nakonec se koupily obě. Jednu na věci a druhou na štěně.
Šel jsem zase k Adeline domů. Balila věci, tak jsem hlídal dárek. A stejně Adeline ukradl jeden svetr. Červený. Myslel jsem, že se Adeline naštve. Ale smála se. A štěně vrtělo ocasem. Pak na ni začalo štěkat. Vypadalo, že se usmívá.
Pak jsme šli k Felixovi. Někde cestou se k nám přidal toulavý pes. Celou dobu jsem se na něj díval. Připomínal mi mě.
Šel s námi až k Felixovi. Dokonce až ke dveřím jeho bytu. Adeline se po mně podívala. Pokrčil jsem rameny. Jen se rozesmála a zazvonila. Felix otevřel až za chvíli. A hned ve dveřích mu Adeline strčila pod nos štěně.
Položil je na zem. A pak nás oba objal. Všiml si i toulavého psa. Podíval se na mě. Jen jsem pokrčil rameny. Pak se podíval na psa. A navrhl, ať si ho necháme. Tulák jako by mu rozuměl. Hned se běžel podívat dovnitř.
Vděčně jsem Felixe objal.
Chvilku jsme si i sedli k vínu. Adeline ale musela brzy odejít. Snad aby stihla letadlo. Připomněla nám oběma, ať jí píšeme dopisy. Pak jen zamávala a zapadly za ní dveře. S Felixem jsme poslouchali její kroky na chodbě.
Pak se Felix zeptal, jak se budou psi jmenovat.









Na štěně se víc hodí modrá ;)
Čím víc psů, tím víc lásky?