Ležela jsem na balkoně, zaslechla Versailles a pak už to šlo úplně samo. (Půjčila jsem si kousek z History of the Other Side, konkrétně "mizu kara no kokoro", srdce z vody.)
Když je mamka ve Francii, dochází mi, jak strašně se mi po ní stýská. Stejně je to ta nejlepší mamka na světě, to mi nikdo nevymluví. Taťka asi zapomíná, že má ještě dceru, ale mamka to svede dokonale vynahradit. Od dvou holek ve třídě neustále slýchám, že jejich matka je (nelichotivé označení na čtyři písmena) - tady se opravdu nechytám.
Zase trochu starší. Když jsem ji psala, spolužák mi koukal přes rameno a poznamenal, že můj úkolníček jednou bude mít velkou cenu. Třeba bude někdo ochotný si ho za pár milionů koupit, až budu mít tu Nobelovku. Což se s mou soušasnou psací aktivitou stane tak za dvě stě let. A to už tu nebudu.
Průběžně napsané během dnešního dne. Těžko říct, jaký z toho mám pocit... Dnešek je celý takový "těžko říct". Možná je něco se zářivkou. Ovšem, kdo ví.