8. května 2011 v 20:29 | Garou-tan
|
Kdo ví, jestli mám být vděčná nebo zoufalá, nechť se, prosím, ozve...
***
Zbystřila jsem.
Jak to tak vypadá, nejsem v tom černém prostoru uprostřed vlastní hlavy úplně sama. Odložila jsem blok i propisku vedle sebe a postrčila si brýle na nose.
"Konečně ses rozhodl skončit se mstou?" zeptala jsem se ho. Odfrkl si.
"Já se ti nikdy nemstil," uvědomil mě.
"Ne, na to ty vůbec nemáš povahu," odvětila jsem kousavě.
"Povahu na to mám, ale zrovna ty za pomstu vůbec nestojíš," opravil mě ledově klidným hlasem. Mluvil on někdy nějakým jiným? Až moc povznesený na to, aby s ním něco hnulo - tedy ne, nemluvil.
"Ano, díky, žes mi zase připomněl, že mě považuješ za odpad," zavrčela jsem. Nemusím se na něj ani otáčet - stejně ke mně sedí zády.
"Drobné služby jsou v ceně," odvětil bez zájmu on.
"Jak laskavé," ušklíbla jsem se.
"Děkovat nemusíš," uvědomil mě vzápětí.
"Spolehni se, že ani nebudu," sdělila jsem mu a položila si prsty na čelo.
Na chvíli zůstal potichu - kéž by to ale vydrželo o pár hodin déle. "Nech si ty myšlenky. Bolí mě z nich hlava."
"To je tvůj problém, takže si ho laskavě vyřeš sám," odsekla jsem. Sundala jsem si brýle a položila je na blok, pak jsem skryla tvář do dlaní.
"Ať se nám to líbí nebo ne, sám ho nevyřeším." Na chvilku se odmlčel. "Stejně jako ty sama nevyřešíš ty své."
"Nesnáším tě," zavrčela jsem sotva slyšitelně. Do dlaní mi padaly slzy, ale on o nich věděl. Pohrdal jimi, stejně jako mnou.
"Potřebuješ mě," opravil mě.
Proč má kurva vždycky pravdu?, pomyslela jsem si ztrápeně, když jsem zaslechla kroky mířící ke mně.
"Protože někdo pravdu mít musí," odpověděl, když si sedal za mě a zády se opřel o má.
"Ale nemáš ji vždycky," zahučela jsem do svých rukou poraženě.
"Před chvílí jsi to sama přiznala," připomněl mi hned.
"Nech mě chvíli na pokoji, šmejde," požádala jsem ho.
"Na víc se nezmůžeš?" pozvedl obočí.
"Neplácám energii na bytosti, jako jsi ty," připomněla jsem mu. "Klidně mě považuj za odpad, ale pamatuj si, že pro mě jsi odpad ty."
"Jak to tak vypadá, zase jsme skončili na stejné skládce," zauvažoval, když mu do klína skočila dvouocasá černá kočka. Tedy kocour.
Nic jsem mu na to neřekla.
"A budeme tu, dokud se nerozpadneme," dodal ještě.
"Tomu říkám výhra," povzdechla jsem si, načež jsem si zase nasadila brýle a vzala do ruky blok a propisku. Ale ještě, než jsem blok otevřela, jsem propiskou kolem sebe do té černé napsala dvě slova. 'Nenávidím tě'.
On se jen kousl do prstu a stejnou cestou - a stejným počtem slov - mi odpověděl. 'Já vím'.
Těžké vyznat se v lidech, těžší vyznat se v sobě, jak koukám... Omlouvám se ti...