xxx
29. května 2011 v 1:02 | Garou-tan | OriginálníNe, nemá to jméno. Co s tím? Už asi nic.
Pro všechny, kdo jsou ochotni veřit, že moje schopnost psát mě nenechala na holičkách. Ale hlavně přo Fabianu.
***
Mé vztahy byly vždy zvláštní. Hlavně pro lidi v mém okolí; až později, když jsem si všímal jejich vztahů, jsem ten pocit získal i já. A možná je pocit špatné slovo - mohlo by být "zdání" přesnější? Nebo je to celé snad jen zdání nějakého pocitu?
Asi se musím smířit s tím, že na některé věci jsou slova nesmírně - možná až směšně - krátká. Krátká, nepřesná a nedostačující.
Jenže jak se s tím mám smířit, když právě všechna tahle zbytečná a nepřesná slova potřebuji k práci?
Povzdechl jsem si. Při každé jízdě výtahem (scházení a vycházení tolika schodů by mi sebralo až příliš času na to, abych si je mohl dovolit) přemýšlím nad sebou - ať už to je můj soukromý život, má minulost, mé názory nebo mé problémy.
Tak se ta cesta aspoň trochu zkrátí. Nevím sice, jak rychle utíká cesta Spikovi, ale nezdá se, že by mu výtah příliš vadil. Jen sedí vedle mě a čeká, až se dveře zase otevřou.
Tentokrát se ale otevřely jen chvilku po našem nástupu.
Nastoupil muž - dle mého odhadu o něco mladší než já. Kratší, černé vlasy, trochu arogantní (nebo jen sebejisté?) držení těla; ale především opravdu výrazné oči. Jako by ve mně něco zasáhly. Prohlédl si mě, hned potom i mého čtyřnohého přítele.
"Jdete venčit?" zeptal se. Musí být ještě o něco mladší, než jsem si myslel, už jen podle toho hlasu. A něco v něm i dává tušit, že bude možná trochu zvědavý. Příjemně, dětinsky zvědavý.
"Jdu," odpověděl jsem po chvilce přemýšlení. "Zkoušel jsem to po schodech, ale to trvá skoro dvakrát déle."
"Bydlíte hodně vysoko?"
"Hned pod střechou. Když tasili do zbraně výhled na město, nedokázal jsem to odmítnout."
"Vždyť i z nižších pater je dobrý výhled," nechápal to on. To mě postrčilo k závěru, že je praktický. Na rozdíl ode mě - já jsem romantik. (Někteří tvrdí, že i umělec, ale nerad tak o sobě nemluvím.)
"To ano, ale člověk většinou chce to nejlepší," odvětil jsem; snad jsem se chtěl i trochu obhájit. "Ať už je to výhled, auto nebo třeba práce."
Chvilku zůstal potichu; snad nad mými slovy chvilku přemýšlel. Pak jen přikývl.
"Na tom něco bude," řekl s úsměvem. "Jakou máte práci?"
Neomluvil se za případnou vlezlost. Takže je i troufalý? Na chvilku mě napadlo, že na pár minut cesty výtahem jsem toho o něm zjistil celkem dost. I když, možná to ani není pravda. Nebo to mohou být jen samé nedůležité věci.
"Že jste to vy, můžete hádat," uvědomil jsem ho.
"Možná… spisovatel?" zkusil to tedy po chvíli.
"Vida," přikývl jsem uznale. "Jak to víte?"
"Opravdu jste?" zamrkal překvapeně on. Mou pozornost zase upoutaly ty výrazné oči; žádné podobné jsem ještě neviděl. Právě díky nim mi větší část jeho věty unikla; chytil jsem sotva pár posledních slov.
"A teď hádejte vy," vyzval mě, aniž by čekal na mou odpověď. Možná trochu sebestředný?
Rychle jsem zhodnotil, co přesně o něm vím. Pár okamžiků jsem uvažoval, ale brzy mi v mysli vytanula celkem jasná domněnka. Tak jsem ji vyslovil.
"Právník."
"Na první pokus," kývl souhlasně hlavou. "V podstatě. Máte dobrý odhad, říkal vám to někdo?"
"Možná to už patří k mé práci," odvětil jsem. "A k vaší možná také, co myslíte?"
"Jezdíte touhle dobou každý den?" změnil bez upozornění téma.
"Každý," přisvědčil jsem. "A pak ještě třikrát. Pokud mi něco nenaruší program, tak jezdím pravidelně."
Nic mi na to neodpověděl; hned, jak se otevřely dveře, z výtahu vyběhl. Ani mě nepozdravil - pokud tedy tím pozdravem neměla být ozvěna jeho kroků na chodbě. Ještě nějakou chvíli jsem tam stál, netušíc, proč se při odchodu z výtahu tak usmíval.
Došlo mi to hned další den. Začal totiž ráno jezdit se mnou.
A asi po dvou měsících našich společných ranních jízd se mnou nastoupil i odpoledne. Skoro celou cestu byl potichu; promluvil, až když se blížilo jeho patro.
"Máš doma volno?" zeptal se. Možná až příliš potichu na to, jak drzý často dokázal být.
"Mám doma volno už skoro tři roky," odpověděl jsem.
"Potřebuju se učit na zkoušky." Ani nečekal, co mu na to odpovím. Jestli měl předtím strach z odmítnutí (kterýžto byl naprosto zbytečný; měl moc silnou osobnost a příliš výrazné oči na to, abych ho kdy zvládl odmítnout), tak právě dočista zmizel. "V bytě pode mnou něco opravují, u tebe určitě bude větší klid."
"Pokud Chopina znějícího z gramofonu nepovažuješ za rušení, pak ano, měl by u mě být klid," odtušil jsem.
Zkoumavě se na mě zadíval. "Ty máš gramofon?"
"A dokonce ve velmi slušném stavu," přisvědčil jsem. Dveře výtahu se otevřely; a on hned vyšel ven, snad s úmyslem zamířit k mému bytu. Jenže se záhy zastavil, protože nevěděl, kudy přesně onen byt leží. Spike hned vyběhl z výtahu a sebejistě se vydal domů - a on samozřejmě hned za ním.
Sám jsem došel ke dveřím až chvilku po nich - a, pokud mohu věřit svým pozorovacím schopnostem, ani jednoho z nich to nijak netrápilo. Odemkl jsem; Spike vyrazil do kuchyně, on se zul, odložil si věci na botník a vydal se prozkoumat mé skromně zařízené obydlí.
"Je libo něco k pití nebo jídlu?" zavolal jsem do bytu, sám míříc do kuchyně. Samozřejmě s úmyslem si uvařit kávu - momentálně to byla má jediná múza, která při mně stála pokaždé. Svou druhou múzu, tu s tak bolestně výraznýma očima, jsem potkával každé ráno ve výtahu.
"Máš tu ovocný čaj?" ozvalo se ze směru, v němž jsem tušil obývák.
"Pytlíkové čaje nevedu," uvědomil jsem ho. Když jsem postavil vodu a začal se shánět po svém pytlíku s brazilskou kávou, zaslechl jsem kroky. Druhá múza předstihla tu první, zdá se - tedy, přišel za mnou do kuchyně.
"A vedeš nějaké čaje?" zeptal se. Měl při tom hlavu nakloněnou k pravé straně.
"Sypané. A pokud bys měl zájem o mátový, můžu ti otrhat mátu v ložnici," odvětil jsem.
"Tak nějaký sypaný, prosím," požádal mě ještě před tím, než zmizel uspořádat další objevnou pouť po mém bytě. Rozhodl jsem se nejdřív najít tu kávu. Hned vedle ní byl jeden sypaný čaj, tak jsem vzal ten; a za chvíli už jsem nesl oba hrnečky do obýváku.
Zrovna seděl na zemi vedle konferenčního stolku, v rukou držel několik listů papíru - poznal jsem své písmo. Odložil jsem hrnky na stůl, a aniž bych ho nějak varoval či poprosil, jsem mu všechny papíry vzal. Ublíženě se na mě podíval.
Uhnul jsem pohledem.
"Nečti si to."
"Ale proč ne?"
"Prostě si to nečti." Tiskl jsem svůj rukopis k hrudi - podobně, jako když k sobě dítě tiskne svého plyšáka ve chvílích, kdy má strach. Nechci, aby si to nikdo četl. Nejraději bych své rukopisy ani nepustil k vydání; ale editor mě pokaždé přesvědčí, ať mu je svěřím.
(Ke čtení kritiky mých knih mě ale ještě ani jednou nedonutil.)
Na chvíli zůstaneme oba dva potichu.
"Já…" začal po chvíli, "promiň. Nevěděl jsem, že nemáš rád, když někdo čte tvůj rukopis."
"To nic," zavrtěl jsem hlavou, když jsem papíry zdráhavě pokládal na stůl. "Nemohls to vědět."
Okamžik dva se na mě beze slov díval, brzy ale promluvil: "O čem to vůbec přesně je?
Dlouho jsem neodpovídal; možná to oprávněné je, možná ne, ale jednoduše jsem si nepřál, aby se mi kvůli tomu smál. Přišel bych tak o múzu. Tedy minimálně o tu, která mě přiměla začít s touhle knihou. Nebo spíš - jejíž oči mě přiměly začít s touhle knihou.
"O očích," odpověděl jsem tiše. Nevěděl jsem, co víc mu mám říct, tedy jsem mlčel.
"Tak já se nebudu ptát," usoudil nakonec - možná spíše pro sebe. "A koupím si ji, až vyjde."
Vrhl jsem po něm překvapený pohled. Ale místo toho, aby mi odpověděl, mu zajiskřilo v těch výrazných očích a požádal mě, abych mu ukázal ten gramofon.
Gramofon, který nám pak zbytek dne přehrával mé desky od Chopina, zatímco jsme si spolu povídali.
Uplynulo hodně vody - než jsem knihu jako takovou dopsal, než mě můj editor přesvědčil, abych se vzdal svých rukopisů; a především, než bylo možné najít mou novou knihu v regálech knihkupectví. Ale chvilku potom jsem zahlédl, jak si on odnáší jeden výtisk domů.
Takže to myslel vážně? A já měl za to, že už na tu příhodu s nechtěně čteným rukopisem dávno zapomněl. Na jednu stranu jsem si to z hloubi duše přál; ovšem na druhou jsem ze stejné hloubi té samé duše toužil po tom, aby svému slovu dostál. Nejspíš jsem doufal v jeho bystrost a schopnost číst mezi řádky.
Schopnost si uvědomit, že ty oči, kolem nichž se celá kniha točí a které jako jedny z mála ještě mají kouzlo a duši, jsou právě jeho.
Zrovna jsem stál u linky v kuchyni, sledoval soumrak za oknem a přemýšlel o krásných očích své múzy, když se ozval zvonek. Spike se hned rozeběhl ke dveřím, připravený v nouzi skočit po osobě za nimi; já jen odložil hrnek s kávou a vydal se otevřít.
"Můžu dál?" zeptal se. Přišel nalehko - možná právě dočetl tu knihu a chtěl si se mnou promluvit? Raději jsem neodpovídal, jen jsem ustoupil stranou a nechal ho vejít. Zamířil do obýváku, na místo, kam si vždy sedal, když se rozhodl mi věnovat svou přítomností trochu inspirace. A já šel za ním, aniž bych cokoliv říkal.
Brzy jsme už oba seděli na koberci.
"Napsal jsi toho už hodně?" ozval se po chvilce ticha.
Chvíli jsem nedokázal odpovědět. Pohltila mě ta těžká atmosféra, která se zrovna v ten moment rozprostřela po mém zšeřelém obývacím pokoji. Stačí si na to jen vzpomenout - všechny ty tmavé stíny uvnitř místnosti, živoucí a pulsující metropole za sklem mých oken; a odraz obojího v nádherných očích mé neštědřejší múzy.
"Kromě téhle ještě tři," uvědomil jsem ho.
"A píšeš knihy o někom konkrétním?" Přestal upírat svůj pohled do dálek skrytých za sklem a stočil jej na mě. A zase ve mně něco tím pohledem zasáhl - něco, co až příliš dlouho leželo jen tak. Otřásl jsem se; a doufal, že si toho nevšiml.
"To přímo ne," zavrtěl jsem hlavou. "Ale většinou se objeví někdo konkrétní, kdo mi dá inspiraci."
"A těmhle lidem… chceš knihou něco konkrétního říct?" pokračoval. Mluvil tiše, ale já jasně cítil, že má nějaký cíl - a za tím si jde.
Rozhodl jsem se tomu pohledu čelit, alespoň tentokrát. Nechal jsem jej, ať se noří do mých vlastních očí a tam ať si bere, co jen se mu zlíbí. Překvapila mě příjemnost téhle situace - tak hluboce a dlouze se mi do očí ještě nikdo nedíval. Jako by v tu chvíli nebylo vůbec potřeba slov.
Slov, která mi umožňují žít. Slov, do kterých skrývám své pocity, názory i svá vyznání. Slov, která jsou tak nepřesná a zbytečná.
"To se mi zatím stalo jen jednou," řekl jsem, stále upřeně hledíc do jeho očí.
"A co jsi tomu člověku chtěl sdělit?" ozval se opět; zdálo se mi, že mu muselo trochu vyschnout v ústech. Zdál se dychtivý vyzvědět vše, co na světě k vyzvědění je; zároveň s tím jako by se ale dalšího vyzvídání bál - snad aby se nedozvěděl nic, co by vědět neměl?
Odmlčel jsem se.
"Oči lidí kolem mě ztrácí svou duši, protože jdou jen za uspokojením. A pak mi říkají, přesvědčují mě, že duši, která ve mně zbyla, hledám v očích jiných zbytečně. Jenže… jak jim mám věřit? Obzvlášť, když jsem před časem právě takové oči spatřil?"
Opět jsem zůstal chvíli potichu, tentokrát se sklopeným pohledem. Pak jsem jej zvedl.
"Ty oči patřily tobě," dokončil jsem svou myšlenku.
V tu chvíli přes právě ty oči přehnala bouře. Nedokázal jsem přesně určit ani jeden z pocitů, které se v ní svářely, tak mi nezbylo než čekat, až se utiší - a až já se dozvím, zda pro mě znamená životadárný monzun nebo ničivý hurikán.
Brzy jsem se zadíval stranou, abych bouři svým pohledem příliš nerušil.
Podívat se mě přimělo až sotva slyšitelné vzlyknutí. A opravdu - na tváři mé múzy s nádhernýma očima se jako drahokamy třpytily slzy. Vůbec jsem nevěděl, jak se zachovat; mohl by se naštvat jak za pokus o utěšení, tak za mou pasivitu.
Stejně jsem nakonec zjistil, že nemohu jinak. Natáhl jsem ruku, abych jeho tváře slz zbavil; ve stejnou chvíli on zvedl tu svou, snad za stejným účelem. Kousek od jeho tváře se naše ruce setkaly. Ve stejný moment vzal on mou ruku do své a přitiskl si ji na tvář. Zavřel oči - nemohl si tak všimnout, jak překvapeně jsem se zatvářil.
"Omlouvám se," zamumlal sotva slyšitelně po chvíli. "Jen nevím, co na to říct. Nic podobného… mi ještě nikdo neřekl."
"Tobě ještě nikdo neřekl, že tě miluje?" nechápal jsem.
Otevřel oči a pohlédl na mě. Pořád se leskly víc, než mívaly ve zvyku. "Až moc často jsem to slýchal. Ale nikdo z nich mi to ještě neřekl… takhle. A nenapsal pro mě knihu."
"Jak to myslíš, to takhle?"
"Takhle… nádherně. A upřímně. Jsi hrozně upřímný člověk. Už jsem ti říkal, že to na tobě obdivuju? I když… já tě obdivuju úplně celého. A sám pořádně nevím proč. Možná proto, že máš ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděl."
Pousmál jsem se a stále nechával svou ruku na jeho tváři.
"A jaké jsou, že se ti zdají nekrásnější?"
"Tvoje přeci," zašeptal; a než jsem stihl jakkoliv odpovědět, naklonil se přes stůl a políbil mě.
Komentáře
Každý vztah je zvláštní a něčím jedinečný, možná i proto jsem po celý život rád poznával stále nové lidi, upřímně řečeno, převážně ženy.
Tu povídku jsem četl až do konce, ale nebudeš mi možná věřit, už od první věty mne napadlo jaký tam bude konec. Nejspíš to bude tím, že ta tvoje myšlenka byla už na tom začátku. :)
A ty mě budeš přesvědčovat, že nepíšeš dokonale, pff... Jen si to ještě jednou zkus, odkážu tě na tohle a nebudeš mít další argumenty. Jestli není dokonalý právě tenhle příběh, pak už nic. Napsala jsi to moc krásně, chvílemi se mi zdálo, že se krčím někde v koutku opřená o zeď a pozoruji je. A koukalo se na ně moc dobře :)









A to sem si myslela, ze takhle po ranu nic neprectu :D
Tak jo prectu si jen kousek a zbytek az dopiju kafco..prdlajs :D Neslo se odtrhnout :) Pekne me to vtahlo moc se ti to povedlo :)