Ne, ještě jsem neumřela... to spíš múza se odebrala kamsi do pryč. A já jsem pořád ještě hotová ze setkání se surikatou, plus se mi vrátil On (myslím, že jsem ho zmiňovala kolem ledna; je to můj homosexuální kamarád. Zrovna je hrozně zamilovaný). Tedy asi tak.
K příspěvku - taková všehochuť, co mi zrovna přišlo na mysl. Napsala jsem si třeba epitaf, zbytek jsou básničky o jedné sloce (jedna je o dvou, dobře).
Skleněné střevíce
Na schodech zvoní
Mé srdce ztracené
Teď slzy roní
***
Sbohem, má lásko nádherná
Sbohem, teď loučím se s tebou
Sbohem, políbím tě na víčka
Sbohem, a vezmu tě s sebou
***
Hodiny tikají
A tvůj čas měří
Na možnost čekají
A v tebe věří
***
Jede vlak
Je to tak
Jak sis to přála
Ještě dnes zrána
***
Schopný právník kryje
Tvoje nahá záda
Právník jako zmije
Co tebe má ráda
***
Střípky tvé duše
Chutnají suše
Zradu tvou tuše
Ty o nich nevíš
***
Zatracení na mě čeká
Tak hluboko v Pekle
Zatracení - má to snad být
Potrestání vleklé?
Potrestání, které teče
Po čase, co se tak vleče
Nikdy nikdo neuteče
Duše do hlubin nám steče...
***
Srdce ti buší
Tak, jak se sluší
Máš totiž rád
Je krásné to znát
***
Sladká, sladká zdá se láska
Když zavřené oči laská
Tak je zavři, nastav dlaň
Vtiskne do ní drahokam
***
Leží tu Garou - či (mé pravé jméno)
Jež žila pro psaná slova
Tam, kdesi stranou teď vyčkává
Na možnost začít znít znova









Nikdy nevím, jak se mám chovat, když se mi někdo takzvaně "navrátí do života". Mám z toho vždy smíšené pocity, nevím jeslti jsem šťastná nebo trpím. Nevím, li to s Ním máš taky tak, jen mě to tak napadlo...
Nejvíce se mi líbla šestá básnička.