Řekla jsem si, že napíšu stránku denně. Alespoň. A zrovna teď se mi při tom cvičném psaní povedlo něco docela dobrého.
***
Vzhlédl od své knihy; jeho mořské oči hned narazily do inkoustové hradby. Upřel zrak zpět mezi řádky a jen poslouchal, jak přechází ke stolku před ním a bere si z misky několik kostek čokolády. Vzápětí usedla naproti němu. Věděl až moc dobře, že se na něj dívá.
"Ty jsi ještě tady?" zeptal se, aniž by cítil potřebu se na ni podívat.
"Už neodejdu," uvědomila ho, když v jejích ústech zmizela poslední kostka čokolády. Mlsně se olízla; a hned začala z misky před sebou lovit další.
To narážení zbylých kostek čokolády (tedy těch, které neměla ráda) do porcelánu ho přimělo zvednout pohled. Spatřil její štíhlé prsty, jak hbitě odsouvají nechtěné laskominy stranou, chytají ty požadované mezi sebe, dávají je do druhé ruky a v mžiku se noří zase zpátky.
Zdála se do přebírání čokolády plně ponořená.
"Klidně si ty zbylé kostičky vezmi," prohodila jeho směrem. "Nemám ráda čokoládu s náplní."
Neodpověděl, jen se dál díval, jak její prsty obracejí misku naruby. Brzy se ale stáhly, přesunuly k druhé dlani, uchopily jednu kostičku a vsunuly ji do jejích úst. Rozkousala ji, olízla si losové rty. Pak se mu podívala do očí.
"Mimochodem, jsem Hanako. Máma si vzala tvého strýce," uvědomila ho po chvíli.
Vrátil se zpět ke své knize. Barvila si vlasy na zrzavo, měla nepříjemný, zkoumavý pohled - přesně ten, který se mu tehdy zaryl až do hloubi duše a na který už tři roky nedokázal zapomenout, ať se snažil, jak chtěl.
Ještě nějakou chvíli bylo slyšet, jak chroupe čokoládu.
Vzala mezi prsty poslední kostičku a zadívala se na ni. Přejížděla ji pohledem, snad jako by si ji chtěla vrýt do paměti.
"Brácha o tobě hodně mluvil," podotkla, když se podívala zpět na něj.
"Tvůj bratr mě znal?" zvedl pohled. Jasně v něm svítila nedůvěra.
"Sám jsi mu kolikrát říkal, že tě zná jen on," přikývla Hanako. Teď už kousek čokolády ležel na její bledé dlani.
"Musíš si mě s někým plést," odbyl ji chladně; i přes to, že se mu rozbušilo srdce. Určitě se jen snažila být zajímavá.
Sáhla do zadní kapsy svých kalhot, vytáhla přeložený papír a položila ho na stůl. Tím ho donutila odložit knihu, aby se mohl podívat. Vzal přeložený papír do rukou, rozložil jej a zahleděl se na písmo, které tak důvěrně znal.
Hanako jen tiše sledovala, jak se postupně mění jeho výraz.
"To byl jeho dopis na rozloučenou," promluvila po chvíli. "Chtěl, abych ti ho přinesla."
Podíval se na ni - a nadechl se k otázce.
"Ne, tenhle jsem nečetla. Ten je jen pro tebe. Četla jsem jen svůj. Napsal jen mně a tobě," uvědomila jej Hanako.
Chvíli zůstala potichu.
"A taky mi psal, ať na tebe dávám pozor," řekla nakonec. Potom vstala a vydala se pryč z místnosti; než ale odešla úplně, otočila se a došla zase zpátky k němu. Na otevřenou knihu položila ten poslední kousek čokolády bez náplně, který z misky vylovila.
"Na. Ty ji potřebuješ víc než já."
Hned potom odešla. A jak se za ní díval, vzpomněl si, že ani on neměl rád čokoládu s náplní.









Jak se dá napsat něco tak úžasného na obyčejnou čokoládu. Tleskám Garou..