close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tohle už mi nikdy nedělejte

30. dubna 2011 v 21:54 | Garou-tan |  Originální
Prostě jsem měla na podobný konec náladu.


***

Vystrašeně sledoval, jak Tomáše vezou na sál. Stokrát mu mohl říkat, že v takovémhle slejváku je šílenství někam jezdit, a stejně to k ničemu nebylo - byl tvrdohlavý jako mezek. Pořádně si nevzpomínal, proč vlastně nasedli do auta, ale Tomáš trval na tom, že je to důležité.
Gabriel si promnul spánky, jak ho najednou rozbolela hlava.
Opravdu to bylo tak důležité, abys kvůli tomu skončil na sále?, zeptal se Tomáše v duchu, když pohlédl na dveře, za nimiž před chvilkou zmizel.
"Jste v pořádku?" vyrušila ho z přemýšlení sestřička. Gabriel se na ni chvilku mlčky díval, než se mu podařilo dát dohromady odpověď.
"Jen mě bolí hlava a špatně se mi dýchá," řekl. Mnohem tišeji než zamýšlel.
"Už jsem vám říkala, že máte zlomená dvě žebra," připomněla mu žena. Pak si sedla vedle něj. Gabriel zapřemýšlel, jestli neslyšela, co doktor říkal o Tomášovu stavu. Zase ho ale rozbolela hlava, tak raději zavřel oči a přemýšlení nechal.
"Nevíte, co se Tomášovi všechno stalo?" zeptal se, jak oči opět otevřel.
"Vím, ale nesmím to nikomu říkat. Nejsem doktor," odpověděla sestřička.
"Aha," udělal Gabriel a zadíval se na hodiny. Jak dlouho by záchrana jednoho lidského života mohla trvat?
Sestřička se na něj zkoumavě zadívala. Doktor mluvil o zlomených žebrech a lehčím otřesu mozku, ale jí se zdálo, že ho mnohem víc trápí, co se stalo s tím Tomášem. Rozhlédla se po chodbě, ale nikde nikoho neviděla - všichni odešli na sál, ona měla jen hlídat ambulanci.
Ještě chvilku přemýšlela o tom, co se právě chystá udělat; pak promluvila.
"Nějaké závažné vnitřní krvácení. Doktor se zmínil, že se něco mohlo stát i orgánům, ale ohledně toho už tak přesný nebyl."
Gabriel se na ni překvapeně podíval. Netušil, jak přesně se tváří, ale měl pocit, že namísto vděku se mu ve tváři odrazily všechny starosti, které si o Tomáše dělal.
Chtěl sestře alespoň poděkovat, ale nějak neměl sílu cokoliv říct.
"Je možné, že to bude dlouhá operace," začala po chvilce sestřička, "mám někomu zavolat, aby vás odvezl domů? Měl byste se prospat."
Zavrtěl hlavou; chtěl počkat, dokud mu doktor neřekne, jak ta operace dopadla. I kdyby tu měl prosedět půl dne.
"Dejte mi moment. Donesu vám něco na tu hlavu." Pak zmizela za dveřmi
Brzy se vrátila i s prášky a hrnkem vody - obojí Gabrielovi podala. Ten si vše poslušně vzal a zapil; a po chvíli se mu přeci jen začalo dařit vnímat všechny své myšlenky. Podíval se na ženu vedle sebe a pokusil se o úsměv.
"Děkuju."
"Nemáte zač," oplatila mu úsměv sestřička. Pak bradou poukázala na dveře vedoucí na sál. "Vy jste kamarádi?"
"Partneři," odpověděl Gabriel. Sklouzl pohledem do poloprázdného hrnku s vodou, doufajíc, že se s ním sestra nepřestane bavit. Rozhovor s ní přiměl ručky hodin k alespoň nějakému pohybu. Nebo se to Gabrielovi alespoň zdálo.
"Jaký je?" zeptala se zvědavě žena. Gabriel si oddechl.
"Tvrdohlavý," odpověděl. Chvilku se díval na dveře na konci chodby. "A romantický."
"Jak dlouho už jste spolu?"
"Včera to bylo tři roky." V tu chvíli se Gabriel zamyslel, jestli ten bláznivý výlet skrz déšť neměl co dělat s jejich výročím. Trochu mu zatepalo ve spáncích, ale i když ho hlava už tolik nebolela, stejně si nemohl pořádně vzpomenout.
A sestra se mezitím ptala dál, občas i odbočila nebo pozměnila téma - ale co bylo hlavní, pořád nutila ručky hodin se posouvat.
Za což jí byl Gabriel vděčný.
Když se minutová poněkolikáté přehoupla přes dvanáctku, sestra se Gabriela zeptala, jestli by si nedal kávu. Beze slov přikývl a tiše sledoval, jak žena míří k automatu na konci chodby. Pak přesunul svůj pohled k hodinám na stěně. Dvě hodiny a sedm minut.
Nemohl si vzpomenout, v kolik vlastně je sem přivezli.
Než si to pořádně uvědomil, sestra se vrátila a podala mu kelímek s kávou. Gabrielovi bylo úplně jedno, že to není jeho oblíbená a že obvykle sladí, a vděčně se napil. Hořkost kávy ho hned probrala z ospalosti.
"Nevíte, jak dlouho to ještě bude trvat?" zeptal se sestřičky.
"To netuším," zavrtěla hlavou sestra. "Proč jste vlastně jeho rodičům nezavolal, že se vyboural?"
"Co jim řekl o našem vztahu, nepromluvili s ním ani slovo," povzdechl si Gabriel. "Dokonce vracejí i pohledy k Vánocům nebo Velikonocům."
"A má nějaké sourozence?"
"Ne, je jedináček."
"Tak to by se s tím teprve měli smířit. Určitě už nejsou ve věku, kdy budou mít další dítě," zavrtěla hlavou sestřička.
"Vy máte děti?" zeptal se po chvíli ticha Gabriel.
"Dvě dcery. Mladší je diabetička, starší měla před rokem rakovinu," odpověděla sestra.
"Promiňte, neměl jsem se ptát," zamumlal Gabriel.
"Ale no tak, já vás tu už pár hodin zpovídám, tak se neomlouvejte," usmála se povzbudivě sestřička. "A ta rakovina je minulost, dokázala se s ní poprat."
"Jaké to bylo, když ji měla?" zeptal se nesměle Gabriel.
"Únavné. Ne kvůli léčbě a shánění peněz, ale protože to chtěla vzdát. Pořád tvrdila, že to nemá cenu a že umře. Nevěděla jsem, co s ní mám dělat, až manžela napadlo, že za ní začneme posílat její kamarádky, naše rodiče a všechny, kteří se kdy ptali, jak se jí daří.
Ptala se nás, proč za ní všichni ti lidé chodí, tak jsem jí řekla, že tihle všichni se nás pořád ptají, jak na tom je. Protože každý z těch lidí chce, aby tu rakovinu porazila a žila dál. Když jí to došlo, tak hrozně dlouho brečela.
Ale přestala říkat, že umře. Dokonce se začala bavit s ostatními na pokoji, se sestřičkami a s doktorem. A uzdravila se."
Na chvíli se odmlčela.
"Chtěla jsem tím jen říct, že tyhle situace dokáží člověku pěkně přeházet hodnoty. Ta možnost, že vám umře dítě, dokáže rodiče přimět, aby se pořádně zamysleli, jak moc jim vlastně na dítěti záleží.
Nemáte na rodiče vašeho přítele telefon?"
"Jestli si nezměnili číslo, tak bych mít měl," odpověděl Gabriel a vytáhl z kapsy telefon. Sám ani trochu nechápal, jak mohl podobnou nehodu přežít.
Když našel v kontaktech číslo na Tomášovu matku, zadíval se na sestřičku. Ta jen přikývla. Číslo tedy vytočil a přiložil telefon k uchu.
Zrovna, když to chtěl položit, telefon někdo zvedl.
"Jindrová," ozvalo se z telefonu rozmrzele. Gabriel polkl - to byla Tomášova matka. "Co se děje?"
"Omlouvám se, že jsem vás vzbudil," začal a doufal, že to žena hned nepoloží, "ale Tomáš měl před pár hodinami dopravní nehodu."
"Kdo volá?" ozvala se nedůvěřivě Tomášova matka.
"Gabriel," odpověděl po chvíli. Věděl, že obzvlášť Tomášova matka ho nesnáší.
"Už jednou jsem ti řekla, ať nám nevoláš."
"Ale Tomáš," zkusil to ještě Gabriel.
"Může si za to sám."
Pak zavěsila. Gabriel skryl telefon zpět do kapsy a zavrtěl hlavou.
"Nemá to s nimi cenu," uvědomil sestřičku.
"Tak to už je hodně smutné, že předsudky jsou pro ně lepší než vlastní dítě," posteskla si ta.
Gabriel jen přikývl.
"Ale má vás," usmála se na Gabriela sestřička. "Určitě ví, jaké si o něj děláte starosti."
"V to doufám," zamumlal Gabriel. Tomáš totiž vždycky říkal, že si o něj dělá starosti zbytečně - ale nikdy nezapomněl dodat, jak rád za všechny ty Gabrielovy starosti je.
Opět se zadíval směrem operačního sálu.
Jak dlouho by to ještě mohlo trvat?

Musel usnout.
Oči ho přiměl otevřít rozhovor mezi sestrou a doktorem; sestra zrovna lékaři vysvětlovala, že rodiče o Tomášovi nechtějí ani slyšet. Když si uvědomil, že doktor už není na sále, ale přímo před ním, okamžitě se posadil.
Bolavá žebra úplně ignoroval.
"Jak to dopadlo?" zeptal se hned. Sestra si s lékařem vyměnila pohled - který Gabrielovi na nervozitě ani trochu neubral - a mlčky přikývla.
"Při operaci se vyskytly komplikace, se kterými jsme nepočítali," začal doktor po chvíli ticha. Původně chtěl Gabrielovi říct o celém průběhu, ale jak zahlédl všechen ten strach v jeho očích, povzdechl si. "Nebojte se, bude v pořádku."
Gabriel překvapeně zamrkal. Trvalo několik dlouhých vteřin, než si přesně uvědomil, co mu doktor právě řekl.
Když se mu roztřásla ramena a lékařova tvář se začínala rozmazávat, skryl obličej do dlaní a rozbrečel se.
Ucítil, jak ho sestřička objala kolem ramen.
Po chvíli si rukávy otřel mokré tváře a pohlédl na doktora.
"Tohle už mi nikdy nedělejte."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 30. dubna 2011 v 22:00 | Reagovat

Rozbrečela mě ta část o rakovině a rodičích... Jsem ráda, že jsi to nakonec dopsala. Je to nádherné...

2 Hanka Rose Hanka Rose | Web | 1. května 2011 v 13:39 | Reagovat

Úžasné...

3 Atyiya Atyiya | Web | 1. května 2011 v 21:07 | Reagovat

Tohle už mi nikdy nedělej, takový drámo, abych se nakonec dozvěděla, že to dobře dopadlo :D

4 angie angie | 2. května 2011 v 14:27 | Reagovat

dychberúce napätie
som rada, že to takto dopadlo, veru, toto nám už nerob:)

5 Taychi Taychi | Web | 2. května 2011 v 20:58 | Reagovat

Já věřila (málem jsem napsala že věšela) že se omlouváš, kvůli tomu, že to bude špatný konec. ovšem povedlo se ti to. hrozně ráda jsem si zase od tebe něco přečetla a ještě více mě překvapilo použití českých jmen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama