Hůl je tamhle. Nebudu se mlácení bránit...
***
Felix mě učil hrát šachy.
Zmínil se, že dřív hrával i závodně. Mlčel jsem. Chtěl jsem se zeptat, ale nevěděl jsem, jestli můžu. Tak jsem čekal. Jestli o tom Felix něco neřekne sám. Vypadalo to, že neřekne. Pak řekl, že odešel sám. Aby mohl chodit na brigády.
Stejně jsem mlčel. Určitě nejsem jediný, koho pronásledují draci. Možná Felix taky před nějakými utíká. Nebo by utíkat chtěl.
Dívá se na mě, když píšu do deníku. Jenom chvilku, pak se koukne jinam. Neptá se. Jen se podívá, když vytahuju sešit. Sleduje, jak píšu. Pak si jde udělat čaj.
I já se na Felixe občas dívám. Nikdy jsem neměl moc příležitostí pozorovat lidi při obvyklých věcech. A Felixe sleduju rád. Spoustu věcí každý den opakuje. Myslím, že se tomu říká rituály. Felix jich má spoustu. Říkal, že ho uklidňují. Nedivím se.
Už jen pohled na něj uklidňuje.
Jen občas vypadá trochu smutně. Ale jak mě vidí, hned se usměje. Většinou se mu úsměv snažím oplatit. Jen nevím, jak úspěšný v tom jsem.
Zase jsme se šli projít s Adeline. Kachny ale nikde vidět nebyly. Vzala mě do cukrárny. A přemluvila mě, abych si dal dort. Stejně ho nakonec snědla sama. Nijak mi to nevadilo. Bylo zvláštní ji vidět takhle při chuti.
Zeptala se, proč si ji tak prohlížím.
Odpověděl jsem, že jen vypadá veselá. Ale jiným způsobem. Překvapeně se na mě dívala. Pak se usmála. Zase úplně jinak. Tak, jak se na mě ještě nikdo neusmál. Byla potichu. Nakonec mi poděkovala, zaplatila a odešla.
Díval jsem se za ní.
A zdálo se mi, že se pořád usmívá.









Felix mě fascinuje. Je takový... *neví, jak to přesně říct* Ty určitě víš, co myslím, je to přece tvá postava. Taky chci takovou... Obdivuju tvé postavy. Všechny.
A zajímá mě, proč je Adeline veselá. Nechceš napsat další? Prosíím?