Poprvé jsem někoho ostříhal.
Kadeřnice měla zrovna plné ruce. Jen jsem té slečně zkrátil vlasy. Dlouho na sebe koukala do zrcadla. Pak se usmála. Prý se jí to takhle moc líbí. A příště že přivede kamarádku.
Když odešla, kadeřnice se na mě chvíli dívala. Pak se pousmála.
Po zavření mi nabídla, že mě naučí trochu stříhat. Souhlasil jsem. Třeba si budu moct nechat peníze od lidí, které ostříhám. Občas zaslechnu, kolik si kadeřnice účtuje. Tak málo to není. Třeba si tolik budu jednou účtovat taky.
Ale nejdřív se nechám naučit stříhat.
Večer přišla na návštěvu Adeline. Když Felix odešel do kuchyně, řekla mi, že příští týden má narozeniny. A že mu zítra vybereme dárek. Nestihl jsem se na nic zeptat, protože se Felix zase vrátil. Nesl víno a tři sklenice.
Povídali jsme si skoro do rána. Skoro o všem. Ale kdyby se mě někdo zeptal na přesná témata, nic mu neřeknu. Vím jen, že Adeline se zase usmívala jako v cukrárně. I Felix se usmíval, jen jeho úsměv tak nezářil.
Nevím, jak jsem se tvářil já.
Ale bylo mi zvláštně. Nikdy předtím jsem nepil. Adeline říkala, že mě ráno možná bude bolet hlava. Nijak mi to nevadilo. To víno mi docela chutnalo.
Felix ho prý vzal ze strýčkova sklepa. Schovával ho pár let. Čekal na vhodnou příležitost. A řekl, že kdyby propásl tuhle, už nikdy by to víno neotevřel. Adeline do něj s úsměvem strčila. Já mlčel. Nevěděl jsem, co mám říct. Dotklo se mě to.
Ale ne špatně.
Po chvíli mi došlo, že mám v očích slzy. Ani bych si toho nevšiml, kdyby mi Adeline nepoložila ruku na rameno. Ptala se, jestli jsem v pořádku. Jen jsem přikývl. Pak mě Felix objal kolem ramen.
Poděkoval jsem mu.









Bude z něj moc dobrý kadeřník. Je to dobrý chlap. I Felix... Vzdávám se. Neumím to napsat. Promiň.