4. dubna 2011 v 23:13 | Garou-tan
|
Jen já a noční Londýn.
Prší na mě - každá kapka mi připomíná, jaký jsem vlastně hlupák. Každý můj krok je slyšet - jasně a nahlas, ani jeden mi nezapomene připomenout, že má bláhovost volá do nebes. Lampy vrhají stíny - jednou matné, potom ostré, všechny si na mne ukazují a bezhlasně se mi smějí.
Všímám si jich? Jistě, všímám. Ale neberu je na vědomí.
Musím ho najít.
Pokaždé nahlédne do mého pokoje, jestli spím. Pak se vytratí - už tolikrát jsem ho viděl odcházet zadním vchodem. S pláštěm přes ramena a cylindrem na hlavě. A brzy se stejně tiše vrátí. Uklidí plášť i cylindr, lehne si do mé postele a zaboří tvář do mých vlasů.
Občas mi i něco šeptá. Předstírám, že spím, ale vždycky se mi rozbuší srdce.
Ničeho si nevážím tak, jako těch šeptaných slov.
Proto se o něj bojím. Mohlo by se mu něco stát - Londýn přeci není klidné město. V noci nespí. Skrývá se ve stínu a čeká na svou příležitost.
Možná se i on skrývá ve stínu. Ale co když je na světle?
Nesmí se mu nic stát. Drží můj svět pohromadě - sám nevím, jak se mu všechny střípky podařilo sesbírat a složit do něčeho tak krásného. Ale bojím se, že podruhé už to nepůjde. To už bude střípků příliš moc. Nedokázal bych se dívat, jak se všechny sypou zpátky na zem.
Začíná foukat vítr.
Opřu se o zeď a až teď si uvědomím, jak zhluboka dýchám. Už když jsem odcházel, tak jsem se sotva držel na nohou. Ale já svou slabost umím skrývat. Vždycky jsem uměl. Ale teď se mi to přestává dařit.
Rozkašlu se. Ulička je teď hlasitá, tak moc hlasitá. Zesílil snad déšť? Třeští mi ze všech těch zvuků hlava. Myslím, že mi někdo říkal, ať zůstanu v posteli. Ať ho v tomhle počasí nechodím hledat. Ta žena mě chytila za zápěstí, prosila. Ale já šel. Šel jsem za ním, šel jsem ho hledat.
Proč vlastně?
Kašel mě na chvíli přejde - krev na rukou ignoruji, stejně ji smyje déšť. Jako všechno ostatní. Mohl by déšť smýt i mě? Postupně, kousek po kousku očistit Londýn od mé existence?
Jednou jsem se ho na to ptal. Pohladil mě po vlasech a zasmál se. Tím příjemným způsobem, vždycky se tak na mě smál. Ne jako ostatní. Od nich to bolí. Jeho smích poslouchám rád.
Když se dosmál, řekl, že je to jen déšť. Voda, které by po mně stekla a vydala se jinudy.
Pak mě objal. A dodal, že z Londýna mě déšť klidně smazat může, ale z jeho vzpomínek ne. Nevím proč, ale po tváři mi stekla slza. Otřel ji a políbil mne na čelo. Vždycky se ke mně takhle choval. Jeho společnost byla jedna z mála příjemných věcí, které jsem stihl poznat.
Tečou mi slzy po tvářích i teď? Nedokážu je poznat od deště.
Zdá se mi, že slyším kroky. Zvednu hlavu - zpoza rohu vyjde on. Překvapeně se zastaví, ale hned si ke mně kleká. Něco mi říká a přehazuje mi přes ramena svůj kabát. Neslyším přesně, co mi říká, mám jen pocit, jako by si o mě dělal starosti.
Kabát je nasáklý dešťovou vodou, ale i cítit po něčem jiném.
Mohla by to být krev?
Zvednu ruce a chytím se jeho košile. Chci mu říct, ať s tím přestane. Nikam to nevede. Jen mu pořád něco hrozí. A když mu něco hrozí, jednou se něco musí stát. A to já nechci.
Utichne a překvapeně se na mě dívá.
Cítím, jak moje ruce klesají zpátky na zem. Pak mě obejme a pevně k sobě přitiskne. Hřeje a je skoro suchý. Voní po skořici - je sice drahá, ale on vždycky trochu sežene. Na chvilku se odtáhne a zadívá se mi do očí.
Políbí mě. A já vím, že jsem šťastný. Teď, když jsme tu jen my tři.
Jen já, noční Londýn a Jack.
Můj Jack.
Nádhera. To se prostě nedá říct jinak...
"Jen já, noční Londýn a Jack."