Jedna věta, která se mi honila hlavou. "Vrazili mi život do rukou a já nevěděl, co s ním."
Nepotřebuju AK.
Mimo mísu. Zdá se mi to, nebo jsou názvy mých povídek nějak moc často příslovečná určení místa?
No, to je jedno.
Líbí se mi to. Zase jednou.
***
Seděl jsem.
Asi jsem se o něco opíral, možná jsem seděl na něčem - nevím. Ta tma kolem mi ukradla všechny smysly. Zůstalo mi jen vědomí.
Seděl jsem?
Nebo jsem jen byl?
Tak daleko, zdá se, mé vědění nesahalo.
Tma najednou sundala ruce z mých uší; někde přede mnou se ozvalo vrznutí dveří. Zrak mi ještě vydat nechtěla, takže jsem nezahlédl proužek světla ani siluetu příchozího. Jen mi v uších duněly jeho kroky, jak mířil ke mně.
Vysoké podpatky. Žena?
Kroky se zastavily přímo přede mnou.
Zvedl jsem hlavu - nebo alespoň myslím, že jsem zvedl hlavu - a přímo nad sebou zahlédl dvě oči. Nedokázal jsem tu barvu pojmenovat, žádnou známou mi nepřipomínala. Nebo jsem snad už barvy zapomněl?
Oči se posunuly níž.
To proto, abych nemusel zvedat hlavu?
"Zdravím."
Smyslný hlas. Ale na ženu příliš hluboký.
"Nejsem ani jedno."
Zadíval jsem se do těch očí pořádně. Umíš číst myšlenky?
"Tvé ano."
A jiných?
"Kvůli jiným tu nejsem."
Má to co dělat se mnou.
"Ano."
Vzduch přede mnou se pohnul - napadlo mě, že možná kývl. Nebo kývla. Střední rod mi přišel neuctivý.
"Něco tu pro tebe mám."
Všiml jsem si v sobě neznámého pocitu. Netrpělivě se vrtěl a naléhal.
"To je zvědavost."
Zvědavost. Slovo stejně neposedné jako ten pocit. Měl bych si ho pamatovat. Nevím proč, ale něco mě ujišťovalo, že se mi jednou bude hodit. Najednou těch nových pocitů bylo až příliš moc na někoho - nebo něco? - tak nezkušeného.
"Budeš je potřebovat a zažívat každý den. Už brzy."
Den?
"Nedělej si s tím starosti."
Starosti… to slovo se zdálo tak těžké. Ale důležité. Cítil jsem, jak se moje nitro stahuje. Co když všechna ta slova zapomenu?
"Zapomeneš."
Oči nevypadaly, že to myslely zle.
"Zapomeneš úplně všechno, cos byl, cítil a znal doteď."
Proč?
"Natáhni ruce."
Nevím jistě, zda jsem ruce vážně natáhl - ale najednou se přede mnou objevilo světlo. Drobný zářivý bod, který obtahoval mé tmavé prsty.
Přímo před mýma rukama jsem pak viděl tvář. Vévodily jí ty oči s nepojmenovatelnou barvou. Za tváří se ještě něco rozprostíralo, snad proto, aby se paprsky světla nedostaly příliš daleko. Nebo tam, kam se dostat neměly.
Oči se upřely do mě.
"Už se na mě nedívej."
Podíval jsem se zpět na světlo. Chtěl jsem se ho dotknout - jenže jsem netušil, co by se potom stalo.
"Strach."
Strach. Nepříjemně naléhavé slovo. Chtěl jsem ho setřást, ale někde v hlubině se usadilo a nechtělo se mu pryč.
"Víš, co to je?"
Světlo.
"Ne, takhle to nemyslím."
Podíval jsem se do očí. Rty na tváři byly prohnuté, ale já nevěděl, co to znamená.
"Je to dar."
Dar. Povědomé slovo - na jeho význam ale nešlo dosáhnout. Vzdal jsem to. Rty se prohnuly ještě o trochu víc.
"Zrovna tomuhle daru se říká život."
Život.
Zasáhlo mě to. Skoro, jako by ve mně s tím slovem něco roztrhlo. A to, co se dostalo ven, najednou zmizelo v očích a rozzářilo tu nepojmenovatelnou barvu.
"Teď je jen tvůj."
Tvář zmizela, oči s ní.
Byl jsem tam jen já a život. Dar. Nevěděl jsem, co s ním.
Tak jsem začal žít.









Život je vzácný dar... Dar, jehož bychom si měli vážit a užívat... Protože nám ho kdykoli mohou zase vzít.
Je v tom naděje.
Napsala jsi to nádherně...