Jen takové drobné, spisovatelské dilema.
Možná jsem to zmiňovala, možná ne - ale když vezmu v úvahu vztah k mým postavám, přijdu si jako jejich matka. To ve mně se všichni zrodili, já je vytáhla z té černé díry v mém vědomí, kde dřív všichni byli. Netvořím postavy jen tak z fleku, vždycky se sami ozvou a upozorní na sebe.
(Tady mě napadá, že pokud platí, že každá postava má v sobě kus autora, jsem docela slušný schizofrenik, neb u mě to bude pravda.)
Všechny je mám svým způsobem ráda. Některé tak moc ne, jiné zbožňuju, s některými bych si chtěla promluvit, o někom říkám, že je to týpek. Každý z nich má v sobě kousek ze mě (a nemusí to být jen nějaké povahové rysy). Kousek, který žádnému dalšímu nemůžu dát. Nenahraditelný a jedinečný kousek.
Možná právě kvůli té jedinečnosti a nenahraditlenosti všechny své postavy vnímám jako lidi. Nevím, jestli jsou dost "lidští" a uvěřitelní, ale mně takoví přijdou.
A právě kvůli tomu, jak je vnímám, nastupuje mé "mateřské" dilema. Jsou to lidé. Mají svoje povahy, názory, přání a plány. Ale někteří z nich umřou - nebo se jim stane něco, co je smrti hodně podobné. Protože jsem to tak vymyslela. Protože takový má být příběh.
Přijde mi to vůči nim trochu nefér. Možná i hodně. Kdo jsem, abych rozhodovala o tom, kdo jak a kdy umře? Jejich stvořitelka? Ne, já si vážně přijdu spíš jako ta matka. A matky přece nemůžou rozhodovat, kdy a jak jejich děti umřou, ne?Občas o nějaké postavě vyplním sto otázek, abych si ujasnila, co je zač. A když jsem si to teď četla u dvou postav, z nichž jedna má umřít a druhá v podstatě taky, neměla jsem z toho moc dobrý pocit. Na jednu z nich jsem hrdá, zbožňuju ji a je to prostě osobnost, druhá je mi takovým tím milým způsobem sympatická. Ale mají umřít.
Proč? Protože jsem to tak vymyslela.
Ne, na mě nefunguje "jsou to jen postavy". Smrt mě žere v knihách, hrách, žrala v mangách a v dohledné době mě začne žrát i v mých vlastních pracích.
Ale... já nechci psát jen šťastné konce. Z delších prací vím, že mi dopadne dobře jen jedna. Nebo dobře... dobře pro všechny. I špatné konce jsou pro někoho dobré, ne? Ale stejně se dobré a špatné rozlišují. A proč chci psát spíš špatné konce? Protože život není fér a je špatných konců plný.
Na jednu stranu mi přijde nefér jen tak rozhodovat o životech mých postav, jenže na druhou stranu to dělám, protože ničí život není fér.
Co s tím?
Nejspíš nic. Asi radši půjdu spát.









Smrt mě žere vždy...
Se svými postavami vždycky dlouze debatuji, konverzuji, pozvu je na jejich oblíbený nápoj a pokud jsou ženského pohlaví, tak se pokouším baliti.
Bylo by strašně hezké, kdyby každá moje/tvoje postava z povídky, z hlavy, z fantazie, odkudkoliv - jen tak řekla "LUP!" a objevila se na některé z planetek.
Já ještě takovou nenalezlo, ale, až jí najdu... tak ti nejspíš budu muset poslat spoustu formulářů s ucházením se o mateřství! :-D