Tak, pojďme zjistit, jestli jsem prostita v sobě nepohřbila moc hluboko...
***
Asi už kadeřnici nevadím. Dlouho se na mě nemračila. Dokonce mě občas nechá někomu umýt vlasy.
Dívám se na ně do zrcadla. Usmívají se. Jsou spokojení? Zdá se mi, že bych o to měl usilovat. Ale jinak než předtím. Jejich spokojenost má být… co vlastně? Odpoledne jsem se ptal Adeline.
Říkala, že ke kadeřníkovi si jdou lidé odpočinout. Ona tomu říká "vypnout".
Proč? Úplně vypnout se nejde. Člověk se nevypíná. Ani při spánku. Ale možná se vypne jen jeho část. Ta, co myslí na problémy. Nebo se vypne stres. Ale nikdy ne všechno. Takové vypnutí by měla být smrt, nebo ne?
A smrt není odpočinek. Ne v tom smyslu, který lidi hledají v kadeřnictví.
Dřív jsem se lidí dotýkal nerad. Naučil jsem se nemít doteky rád. Teď mi to nevadí. Možná jsem za tu možnost i trochu rád.
Felix říkal, že lidi se nemění. To jsem se ostatních rád dotýkal vždycky? Možná. Možná jsem si nalhal, že se mi to nelíbí. Možná jsem nechtěl, aby se mě dotýkali zrovna oni. Je to zvláštní. Tolik lidí a doteků. A stejně je těžké najít dva stejné.
Jde to vůbec?
Spousta věcí se zdá nemožná. A přitom jsou. Ale je to i naopak. Jde to rozlišit? Třeba nejde. Třeba je možné všechno. A zároveň nic.
Prý se tomu říká paradox. Když si něco odporuje.
Paradox. Nezní to tak nepříjemně jako ostatní vizí slova. Je cizí. Ale jinak. Ne jako člověk z druhé strany Země. Spíš jako někdo vznešený. Koho člověk zná a potkává, ale stejně je od něj daleko. Nedosáhne na něj. Ale on občas dosáhne na člověka.
Paradox…
Je paradox, že i člověk, co vidí černobíle, může mít barevný svět?









Doteky jsou možnost komunikace, která nepřísluší každému. Napsala jsi to nádherně...