Felix odpoledne odešel na oslavu.
Pozval jsem Adeline na kávu. Už dlouho jsem jí chtěl nějak poděkovat. Bez ní bych ještě teď seděl v parku. A bál se, až přijde zima. Prý to pro ni byla maličkost. A přátelé si mají pomáhat.
Přátelství. Věděl jsem už dlouho, že něco podobného potřebuju. Jenže to nepřicházelo. Možná to ani přijít nechtělo. Nechal jsem to být. Tehdy jsem nedoufal, že to přijde.
Někde hluboko možná.
Ale nepřipouštěl jsem si to.
S Adeline v kavárně mě napadlo něco jiného. Že všechno má svůj čas. Nic nejde uspěchat. Člověk musí jen čekat. Neuspěchá to. Řekl jsem o svých myšlenkách Adeline.
Souhlasila se mnou. Ale myslí si, že něco třeba nepřijde vůbec. Čas si prý dělá, co chce.
Protože někdo čeká i celý život. Ale nedočká se. Nebo se dočká rakoviny.
Neusmívala se. Tak jsem se neptal.
Jen jsem se díval, jak si brčkem míchá kávu. Nevím, která to byla. Ale byla dvojbarevná. Adeline ale obě barvy smíchala.
Prohlásila, že členit je zbytečné. Že není dobro a zlo.
Že je to věc pohledu.
Napadlo mě, že je to tak i u barev. Někdo vidí fialovou, jiný vínovou, další růžovou, třetí šarlatovou. Ale barva je pořád stejná.
Souhlasila s tím.
Cestou domů jsme šli přes park. Zeptala se mě, proč jsem tolik koukal na kachny. Tak jsem jí všechno řekl. Občas se i doptávala. Poslouchala. Pak se usmála. "Úžasně přemýšlíš," řekla. A hned se rozloučila, že ještě něco má.
Chvíli jsem se za ní díval. S ní jsem měl štěstí. Musím ji někdy zase pozvat do té kavárny. Určitě díky ní přijdu na spoustu dalších věcí.
Dobro a zlo je věc pohledu, protože i barvy vidí každý jinak.
Tohle byl jenom začátek.









Zase nevím, co na to říct...
Nádhera. Adeline je sympatická, zdá se mi, že je trochu jako já..
Má rakovinu?