Batman a Robin
11. března 2011 v 21:57 | Garou-tan | VýlevnaAneb jak všechno dopadlo přesně tak, jak mělo.
Ale vezmu to od začátku, resp. od včerejšího večera. Původní plán byl od jedné do dvou kino, potom dvě hodiny rozchod v obchoďáku, následně přesun do Prahy a tam taky dvě hodiny rozchod. Batman říkal, že budou muset chodit po skupinách, což jsem docela těžko trávila.
Nevím, proč přesně mi z toho bylo tak na nic. Mozek to pravděpodobně vyhodnotil jako špatnou zprávu - a na ty já vždycky potřebuju nějaký čas. Ctěný aparát na přemýšlení nedbal na Batmanovo ujišťování, že to má zařízené, a dál mě přesvědčoval o tom, že to nebude kdoví jaká sláva.
(Můj mozek se se mnou totiž strašně rád hádá. Bohužel pro sebe proti němu nic nezmůžu.)
Šla jsem tedy od počítače, že do rána to mé šedé buňky přestane bavit. Přestalo je to bavit už v koupelně, kde jsem si začala říkat, že to dopadne prostě tak, jak to dopadnout má. Mozek mě ujistil, ať nedoufám v moc, že prý je lepší být příjemně překvapená než zklamaná.
(Asi na tom něco bude, ale mám na mozek vzteka, tak mu nechci dávat za pravdu.)
Dala jsem se trochu do kupy a spát odešla s tím, že zbytek obstará ranní sprcha. Celkem i obstarala, ale namísto mozku jsem se rafla s ofinou a ta si divný tvar drží ještě teď. A to jsem si ty vlasy i vyfoukala... no nic. Není každý den posvícení, že ano.
Do Prahy jsme s mamkou vyrazily vlakem. Vivien mi zpívala všechno, co jí Reo poradil, a docela příjemně to ubíhalo. Pak se Batman ozval, že kino o hodinu přesunuli, tak jsme se domluvily, že tedy o hodinu později před kinem. Jenže mamka přišla s tím, že jezdit do obchoďáku a pak zase do centra by bylo zbytečné - tak jsem Batmanovi napsala, kde že v centru budou. Odpověď nepřicházela, tak jsem mu zkoušela volat. Taky nic.
Nakonec se ukázalo, že se mi ke kontaktu "Fabiana" dostalo číslo Pana Předsedy. Nakonec jsem Jenny zpacifikovala a dozvěděla se, že můj drahý Batman je ve spodním patře u obchodu s kameny. Hned jsem sklusala eskalátory a vrhla se mu do náruče. Tedy skoro.
Prostě objetí. Hodně pevné objetí.
(Na okraj: tohle bylo ještě před kinem, tak tři čtvrtě hodiny.)
Původní plán, tedy obsazení nějaké kabinky v obchodě s oblečením, byl smeten ze stolu - nějakou šťastnou náhodou mě napadlo sjet až do nejnižší garáže, kde skoro nikdo nebyl.
Než na to zapomenu - čekala jsem, že se při shledání rozbrečím. Jenže ono nic. Nebyla jsem překvapená, ani mi nepřišlo, že je nezvyk, když jsme spolu po dvou měsících vztahu přes ICQ a webkameru. Ani zvláštní mi to nepřišlo. Jen jsem si říkala: "Přesně takhle to má být." Věděla jsem, že takhle to má být.
Ta tři čtvrtě hodina utekla až podezřele rychle, ale nejlepší na tom bylo to vědomí, že se ještě uvidíme. Tak jsme s mamkou zašly na jídlo a nakoupit - vyšlo to akorát, hned potom už jsem zase stála před kinem a čekala, až za mnou můj anděl přijde (jelikož křídla má údajně schovaná).
Netrvalo dlouho a už jsme se s mamkou vmísily mezi studenty na výletě. Jedna sympatická profesorka se Batmana ptala, co že jsem zač, jestli kamarádka nebo rodina.
"Rodina," odpověděl Batman.
"V budoucnu určitě rodina," dodala jsem já.
Cestou metrem jsem si hověla Batmanovi na klíně (neb si nechtěl sednout na můj) a když měli dostat venku rozchod, zjistila jsem, že má přítelkyně je skvělý vyjednavač. Vyměnila si s profesorkou číslo na mobil a hned byla propuštěna do mé a mamčiny péče. Mamka se brzy odpojila taky a já s Batmanem vyrazila na Staroměstské náměstí.
Odtamtud měly naše kroky mířit na Václavák, ale nakonec z toho sešlo a naším cílem se stalo Paladium. (Pokud se to píše se dvěmi L, tak se omlouvám.)
Jelikož se nám nedařilo najít nějakou volnou lavičku, napadlo mě zajít na záchody. Nebyly kdoví jak přelidněné, tak jsem se s Batmanem zavřeli do jedné kabinky. Nejlepší zážitek za celé trvání mého osobního života, to vám garantuju.
A taky poprvé padla ta dvě kouzelná slova.
(Nerada se rýpám v minulosti, ale když vzpomenu na Pavoncellu, tak mi všechno, co kdy řekla, přijde strašně prázdné a neupřímné. A bledé. S Batmanem celý můj svět hraje jasnými barvami - a za to jsem mu vděčná. Plus za všechny věci, které se pojí s jeho existencí, včetně existence samotné.)
Tímto prohlašuji, že být seme mě nikdy neomrzí. Sice jsem seme o výšce 161 centimetrů a schopný zakopnout na rovné asfaltce, ale jsem seme. Hrdý seme. (Znáte to "My uke can kick your seme's ass"? To by se tu dalo říct taky.)
"Tatoe itsuka hanarete mo meguriau."
"Můžeme se klidně rozdělit, ale stejně se zase setkáme."
Anketa
Komentáře
Normálně jsi dohnala mé citlivé oči ze včerejšího večera k pláči :')
Garou!! Ty jsi to tak krásně napsala. A já jsem tak šťastná, že ti to nakonec takhle všechno klaplo. Vy jste si asi fakt souzený! Je vidět, že čekání se vyplatilo :P :).
Ono je taky proti všeobecným ideálům být uke 174 centimetrů vysoký, ale já už na ideály seru. Jediné, co je důležité, je to, že tě mám ♥
Abych se přiznala, při vyznání na záchodě jsem se málem rozbrečela... ale štěstím. Dáváš smysl mému životu. Ale to ty určitě víš...
Těším se, až na sebe budeme mít víc času..
blahoželám:) a trošku závidím, že tiež nemám niekoho takého. byť zamilovaná musí byť krásne♥









Beze slov. Ne, že bych měla tak omezený slovníček, ale nějak v něm nemůžu najít ta nejhezčí slova :-)