Co myslíte, je třináctka nešťastné číslo?
***
Nastěhoval jsem se k Felixovi až o den později.
Neočekávaně za ním přijela sestra. Omluvil se. Dál to neřešil. Ale přišlo mi, že ho to docela mrzí.
Vypadal překvapeně. Asi toho mám vážně málo…
Nakonec se zeptal, jestli jsem utekl. Odpověděl jsem, že tak nějak. Pak už se neptal. Mohl by to být člověk, který pozná, jak ostatním je a kdy se má přestat ptát? Myslím, že to bývá "empatik". Schopný empatie.
"Vcítění" je ale hezčí slovo. Srozumitelnější. Možná i osobnější.
"Empatie" zní moc cize.
Stejně jako spousta dalších slov. Ale jako by si toho nikdo nevšímal. Snaží se, aby i ona zněla tak osobě a důvěrně?
Není to zbytečné? Vždyť to nejde.
Nebo jde?
Přijde mi to stejné jako s pravdou a lží. "Když lež dostkrát zopakuješ, stane se pravdou." Takže je vlastně jenom pravda? A funguje to i opačně?
Proč by vůbec lež měla kdy být pravda? Nebylo by to fér. Na lži přeci není pravdivé nic. Možná lhář sám sebe opakováním přesvědčí, že říkal pravdu. Lež pravdou doopravdy nikdy být nemůže. Nejde změnit, co člověk udělal a řekl.
Ani lhaním.
Tak proč si to všichni myslí?
Je to jako s těmi cizími slovy. Jako by je stačilo pořád opakovat, aby začala znít osobně. Může být intimita osobní?
Ptal jsem se Adeline. Zrovna krmila kachny.
Říkala, že může. Ale prý je chladnější než důvěrnost. Důvěrnost je něco, co ji obejme a schová. Intimitu "nejde obejmout". Nevěděl jsem, co jí na to říct. Tak jsem mlčel. A pozoroval kachny. Pak jsem zahlédl kachnu, kačera a jejich mladé.
A napadlo mě, že možná vím, co tím Adeline myslela.









Tyhle myšlenky jsou mi vlastní. Taky nad nimi často přemýšlím... Ta cizí slovo, skvěle jsi to vystihla. Nejde obejmout...