close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Šach mat

6. února 2011 v 22:41 | Garou-tan |  Originální
Ráda se pitvám v těhle věcech. Miluju šachy a báseň o černé a bílé od Chelsea. Taky vám přijde, že povídkou jde říct i to, co by člověk nikdy nezformuloval?
Já vím, nedávám smysl. Ale to po mně teď ani nemůžete chtít...


***

Bílý se chystal pohnout koněm; jeho ruka se ale zastavila uprostřed pohybu.
"Děje se něco?" optal se ho Černý.
Pozoroval jeho ruku. Útlé zápěstí, bledá kůže, štíhlé prsty a udržované nehty. Prsten ze světlé chirurgické oceli, protože stříbro černalo. Krémová šachová figurka. Držel ji lehce, ale jeho stisk byl pevný. Černý se vrátil k jeho zápěstí - při pohledu na ně toužil Bílého za obě chytit, zvednout mu ruce nad hlavu a políbit ho.
Tvrdě a dobyvačně.
Bílý zavrtěl hlavou a přeci jen koně před pěšáka položil. Vždycky tak začínal. Pak se v očekávání zadíval na Černého. 
Černý se namísto přemýšlení o šachách ponořil do jeho očí. Byly téměř bílé; jako sníh, od kterého se odrážejí měsíční paprsky. Měly v sobě záři, nádech něčeho čistého a nepoznaného. Vycházel z nich svit, aniž by přímo zářily.
Fascinovalo ho to.
"Jsi v pořádku?" pozvedl obočí Bílý.
"Proč bych neměl být?" zeptal se Černý.
"Jsi na tahu, ale ještě pořád jsi nehrál," odvětil Bílý. "Vždycky hraješ hned, protože mě chceš mě co nejrychleji porazit."
Černý sledoval, jak se jeho rty pohybují.
Jen slabý odstín růžové - téměř splývaly s jeho bledou kůží. Nadýchané jako právě ustlané peřiny. Přímo vybízející k polibkům, které Černý už dlouho nosil v představách. Jaké by to asi bylo, moci ty rty políbit?
"Vnímáš mě vůbec?" ozval se Bílý.
Jeho jasný hlas zněl dotčeně. Černý se pousmál. Tak rád Bílého provokoval - kdyby mohl, nedělá nic jiného.
"Samozřejmě, že vnímám," odvětil Černý, ač opak byl pravdou.
Protentokrát se ale rozhodl nejdřív dokončit partii.

"Šach mat."
"Ale," pokusil se vzdorovat Bílý.
"Žádná ale," zavrtěl s úsměvem hlavou Černý.
Očima mu protančilo pár jisker - a někde v hlubinách se usadily, propůjčujíc jeho tváři jistou hravost. Temnotu v nich ale nezahnaly; jen ji matně rozzářily. Jedna její část zesvětlala, ale druhá jako by byla najednou ještě tmavší.
Ta temnota byla něco, co Bílému scházelo, čeho se bál a po čem celou svou duší toužil. Chtěl ji, protože jeho duše byla až příliš světlá; ale nikdy to Černému nehodlal přiznat. Raději bude trpět bez ní, než aby o ni žádal někoho, jako je on. 
Bílý věděl, že on na jeho prosby čeká.
Potřebuje je slyšet.
"Jenže," zkusil to znova Bílý.
"Ani jenže," zavrtěl hlavou Černý.
Bílý se nadechl k dalším protestům; Černý ho chytil za krk a na chvilku spojil jejich rty. Nikdy si nepotrpěl na něžnosti - ale tentokrát chtěl Bílého jen umlčet. Na rabování jeho úst bude času dost.
"Ani žádná jiná slova," uvědomil Bílého, když se od něj odtáhl. "Jen vzdechy, steny a prosby."
"Jsi nechutný," uvědomil ho Bílý.
"No tak, nemusíš mi lhát," zasmál se Černý. Vzal Bílého za bradu a ponořil se do jeho světlých očí - jako by v nich chtěl po sobě zanechat stopu. 
Oba věděli, že ji tam už zanechal.
Hlubokou a nesmazatelnou.
"Samou bělostí jsi totiž velmi špatný lhář," zašeptal a naklonil se k jeho rtům, aby mu mohl ukrást další polibek.
Bílý odvrátil tvář; rty Černého se tak přitiskly jen k jeho tváři.
"A u tebe jeden samou temnotou neví, co se ti vlastně honí hlavou," zamumlal.
"Snad bys mi to nezáviděl." Se rty Černého si hrál pobavený úsměv.
"To v žádném případě," ohradil se hned Bílý.
"No tak vidíš," odpověděl Černý a konečně si jeho rty přivlastnil.
S chutí se do nich vpil a ani fakt, že se ho Bílý snažil odstrčit, mu nezkazil náladu. Naopak - nutil ho se do těch nadýchaných rtů usmívat. Oba moc dobře věděli, že to Bílý dělá jen, aby si udržel tvář.
Protože Černý cítil, jak moc po něm Bílý ve skutečnosti touží.
Stačí jen vydržet, dokud se nepodvolí.
Mohl by ho k tomu i přimět. Sevřít v rukou jeho zápěstí, přivlastnit si jeho tělo a sledovat, jak se tomu snaží zabránit.
Tentokrát to tak ale nechtěl.
Věděl, že Bílého poníží mnohem víc, když počká, až se svou touhou po něm přestane bojovat. Bude to sice trvat déle, ale Černý si vždycky rád hrál. Věděl, jakými slovy a doteky dostat Bílého tam, kam chtěl, aniž by musel použít sílu.
Kousl Bílého do rtu a odtáhl se.
Dlouze se na něj zadíval. Cítil, že jeho pohled není Bílému příliš příjemný - nebo spíš, že si Bílý snaží namluvit, že mu je nepříjemný. Černý se spokojeně ušklíbl. Nikdy neuměl lhát. Ani sobě, ani jiným.
Svým způsobem to na něm obdivoval.
Zvedl se ze židle a obešel stůl se šachovnicí.
Bílý poplašeně vyskočil na nohy, ale než stihl udělat byť krok zpátky, Černý ho chytil za zápěstí a přitáhl si ho k sobě. Zpytavě se na něj zadíval.
"Snad bys mi nechtěl utíkat," pozvedl Černý zvědavě obočí. Jeho zvědavost ale ani zdaleka nepřipomínala tu obvyklou. Ta většinou prahla po zajímavých a nepoznaných věcech; tahle toužila znát ta nejčernější tajemství, jaká na světě jsou.
Než stihl Bílý začít protestovat, Černý si ho k sobě přitáhl a na mizivý okamžik ho políbil.
Pak ho vysadil na stůl a dlouze se mu zadíval do očí. Bílý se vyděsil, že by se jeho a Černého pohled mohly smísit. Všechno by tak ztratilo svůj smysl. Už by nebyla ani černá, ani bílá - a oni by tu neměli co dělat.
Zmizeli by?
Vrátil se zpět k černým očím před sebou.
"Proč tohle děláš?" zeptal se tiše.
Černý zůstal potichu. Pár okamžiků ještě na Bílého hleděl, ale pak zavřel oči. Bez nich jeho tvář vypadala úplně jinak - najednou jasná a prostá všech tajemství, ale bez své typické zlomyslnosti a hravých jisker i neskutečně chudá a prázdná.
Po chvíli oči otevřel. Bílého tak rychlé změny na jeho tváři mátly.
"Protože potřebuješ tu iluzi, kterou ti dávám," odpověděl Černý. Na jeho rtech se usídlil úsměv, ale jeho obvyklému se ani zdaleka nepodobal. "Dřív jsi ji totiž dával sám sobě."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 The The | Web | 6. února 2011 v 23:01 | Reagovat

Och. Povedená povídka, skutečně. Ty jsi talent, Garuš...

Omlouvám se za ten informativní komentář. Ale vyhodnocení druhého a zadání třetího kola spisovatelské soutěže máš tady: http://povidkareni.blog.cz/1102/vyhodnoceni-druheho-a-zadani-tretiho-kola :)

2 Jenny Jenny | Web | 7. února 2011 v 9:12 | Reagovat

Tak tohle se ti vážně povedlo! Černý x Bílý, šachy, jing-jang.

Sama jsem šachy hrávala, nejraději jsem hrála za černé, i když neměli výhodu prvního tahu:) Akorát jsem neměla dost trpělivosti se v téhle hře zdokonalit a asi na to nejsem ani dost logicky uvažující persona.

3 angie angie | 7. února 2011 v 18:02 | Reagovat

fascinujúce. tvoje "šachové" poviedky majú zvláštne čaro.
a ako vášnivá čitateľka nepochybujem, že poviedkami sa dá vyjadriť nevyjadriteľné
priznávam, že aj ja som mala vždy radšej čierne figúrky:) pripadali mi krajšie:)

4 Bella Bella | Web | 8. února 2011 v 12:22 | Reagovat

Ááááá, to je úžasné! Ty metafory v tom.. Šachy.. Vidím za tím konkrétní postavy, ale to je posedlost :D "Protože potřebuješ tu iluzi, kterou ti dávám,dřív jsi ji totiž dával sám sobě." - to je dokonalé.. *unešena* Máš můj obdiv :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama