14. února 2011 v 1:36 | Garou-tan
|
Ani trochu smysluplné.
Je 0:54 a já začínám psát.
Zrovna jsem se vrátila z koupelny, kde jsem si myla obličej. Dneska nebudu spát. Možná si lehnu, ale spát nechci. Jsem odhodlaná ani na chvilku neusnout. Už se mi to párkrát povedlo. Nevím, proč to dělám, ale prostě se mi chce.
V koupelně jsem slyšela nějaké divné zvuky, ale vypadá to, že jsem měla slyšiny.
Bojím se chodit kolem obýváku, protože je tam tma. A protože je velký. Nemám ráda velké místnosti, kde je tma. Proto nechci spát u táty v domě. Je velký a je tam tma. A něco je s tím domem špatně. Nechci tam zůstat přes noc, protože bych se bála.
Bylo mi řečeno, že se ke mně nehodí strach. Nemyslím si to. Bojím se spousty věcí a skoro pořád. Často i zbytečně. Nejvíc v noci. Možná proto je mi příjemnější být v noci vzhůru a ve dne spát.
Den je bezpečný. Přijde mi, že přes den se nic nemůže stát. Jako by mi nic nehrozilo.
Ale z noci mám strach. Jako by se každou chvilku mělo něco stát a já vůbec nemám ponětí, co by to mělo být. Noc je děsivá, protože je v ní tma. A tmy se bojím. Ale stejně mě noc fascinuje. Mám snad ráda strach?
Zase mě chytil záchvat žárlivosti. Pořád ještě někde ve mně je. Tíží mě z něj na hrudi - asi mi sedí na srdci. Může za to Akira. To on je tak majetnický. Je to jeho chyba. Nemám ho ráda. Směje se mi, protože bez něj jsem slabá. Leze mi na nervy. Je to hrozný krypl.
eM říkala, že prý to je normální. U těch, co mají tak silné city. Možná jo, ale mně to leze na nervy. Vadí mi to. Protože k tomu nemám důvod. Spoustu věcí ale dělám bezdůvodně.
Znáte
~Himitsu~ Kuro no Chikai (tuhle verzi mám nejradši)? Je úžasná. Na youtube jde najít originál s anglickými titulky. Myslím si, že to bylo tak, že Rin (anděl) jednou zabloudila ve městě a potkal dívku (Miku). Rin se do Miku zamilovala, ale to se nesmělo, protože ona byla anděl a Miku člověk. Tak si Rin nechala vzít křídla, prodala je ďáblovi a stal se z ní Len (kluk). Len pak Miku našel a Miku se do něj zamilovala. Vypadalo to, že spolu budou šťastní, ale přišel Kaito (další anděl), který dřív měl Rin rád, a Miku zabil. Len Miku našel a rozhodl se vyměnit svůj život za její. Když se Miku probírala, uvědomila si, že Len byl celou dobu Rin. Ale jediné, co jí zbylo, bylo jen jedno černé pírko.
Pokaždé u toho brečím.
Vždyť u toho nejde nebrečet, ne?
No jo. Jsem citlivka. A je mi to jedno.
Jednou jsem se s Chelsea bavila o lidech, kteří se s vámi baví o člověku A, jaký je to debil a nevím co, ale s člověkem A se pak baví jako nejlepší kamarádi a říkají si zdrobnělinami. Na Floridě se jim říká "two-faced liars", lháři dvojí tváře. Nemám je ráda.
Který názor, resp. tvář je vlastně ta pravá? A co si o nich mám myslet, když se v hádce postaví na mou stranu, ale pak si přečtu, že proti tomu druhému nic nemají? Obzvlášť, když mi často říkají, jaký je to debil a souhlasí se mnou v tom, že hledá chyby jen v ostatních, chová se jak pitomec, není schopný jednat normálně a je přesvědčený, že všechno za něj udělají ostatní?
Nejlepší je, když vám tohle udělá člověk, který vám tvrdí, jak vás má rád. Ale dokazuje vám to tak, že se pořád baví s někým jiným a o vás nezavadí ani pohledem. Fakt láska jak trám.
A k tomu všemu jsem na blogu téhle nejmenované osoby našla článek, jak jí vadí lhaní.
Tak co to má kurva být?
(Omlouvám se za slovník.)
Ale vážně.
Přijde mi, že tihle lháři nemají žádnou hrdost. Stydí se za svůj opravdový názor, svou pravou tvář.
"Bůh ti dal jednu tvář, ale ty si děláš další. Leze mi to krkem. A na rozum taky." (Hamlet)
Přiznávám - sama nejsem zrovna ten typ, co všechno říká do očí. Většinou neříkám nic a myslím si svoje. Nemám zapotřebí se rýt v chování ostatních. Je jejich blbost, že si myslí, že ostatní nevidí, co dělají a jak se chovají.
Jsem zbabělec, když Panu Předsedovi nechci říct, co si o něm myslím?
Já vím, že jsem. Bojím se ho. Protože předminulý školní rok mě šikanoval. Nebil mě, ale ubližoval mi slovně. Každej den. Nechtěla jsem chodit do školy. Když za ním mamka zašla, aby mu to vysvětlila, tak se mi vysmál, že za mě všechno musí řešit ona. Copak můžu za to, že moje ignorace nezabrala?
Vážně jsem ho chtěla ignorovat. Ve škole jsem se tvářila, že ho neslyším. Ale bolelo to a doma jsem vždycky brečela.
Možná je tak blbej, že vyhraje volby leda tak do školního parlamentu, ale jeho slova bolí, protože moc dobře ví, kam má mířit.
Proto z něj mám strach.
Nechci, aby mi zase ubližoval. Mně jde ublížit hrozně snadno. A vždycky mě to hrozně bolí.
Bojím se lidí, protože by mi mohli ublížit. Ale zároveň mě fascinuje, čeho všeho jsou schopní. Fascinuje mě, jak se mezi lidmi může vysktnout anděl, kterému bych k nohám složila klidně i celé nebe, ale i vypočítavá svině nebo naprosto vyšinutý psychopat.
Bojím se jich, ale fascinuje mě psychologie.
Stejně tak se bojím tmy, ale fascinuje mě noc.
Mám ráda strach?
Já ho zabiju. Najdu ho a zabiju.
Nechápu, jak na tebe někdo může být hnusný... Nějaký kretén ti za slzy nestojí. Vykašli se na něj i na tu nejmenovanou osobu.
Já mám noc ráda, protože ve dne je moc světla a světlo bodá do očí a odhaluje skryté řádky.
Někde jsem slyšela, že kdo nežárlí, nemiluje. Chtěla bych tě obejmout.
Teď doufám, že spíš. Napiš mi, až se probudíš, ale nebuď se moc brzy... Mám tě ráda ♥