7. února 2011 v 23:57 | Garou-tan
|
Věděli jste, že na vztek skvěle zabírá ryba zapečená s bramborami a zalitá smetanou? Já ne. A nevěděla jsem ani, že potom budu pořád běhat na záchod.
Zjišťuju, že mi dělá problém napsat jednodílnou povídku delší než dvě/tři stránky. Chtěla jsem to řešit, ale najednou je mi to úplně jedno... vrr. Aspoň, že za chvilku bude doma můj dárek pro Batmana.
Do té doby je tu pro něj tohle. Takže...
Můj nejdražší anděli.
Ty určitě víš, co všechno ti chci říct a že bych ti to nejradši pořád opakovala, abys o tom ani nezapochybovala. (Ač věřím, že o tom nepochybuješ ani tak.) Psát to všechno sem, tak to jednak nikdy nedám všechno dohromady a druhak by mi na to ani nestačila slova.
I když... ne, nestačila. Nejsou žádná slova, která by přesně vysvětlila, jak mi je. Slova to dokážou jen naznačit.
Radši toho nechám, nebo se rozepíšu až moc. Ne, že bych nechtěla, ale když nepřestanu, tak se k povídce samotné asi nedostanu.
Ehm.
Tohle je jen a jen pro tebe.
Za to, že jsi. A taky za to, že jsi tu pro mě.
***
Probudil se.
Cítil, že se něco dotýká jeho křídel; trhl sebou a chtěl se zvednout. Něčí dlaně ho ale přiměly zůstat ležet. Příjemně teplé dlaně.
"Ššš," ozval se za jeho zády hebký hlas.
Pak se něco dotklo jeho křídel. Opět zkusil ucuknout.
"Neboj se," promluvil opět hlas.
Když se jeho křídel ty štíhlé prsty dotkly potřetí, už nijak neprotestoval. Dotýkaly se jich jen lehce, ale chvilkami i ty jemné doteky bolely. Stále se ještě neprobral dost na to, aby začal přemýšlet, proč ho křídla tak bolí. Věděl jen, že nikam daleko nelétal…
Zhluboka se nadechl.
"Klidně ještě spi," navrhl hlas. "Bolest by se měla zaspat. A tahle obzvlášť."
Ruce se přesunuly na jeho záda - uvědomil si, že je nahý, nijak ho to ale neznervóznilo. Když se jeho společník pustil do další masáže, zaúpěl. Bolest ho přiměla se zčásti probrat; zabořil obličej do polštáře a zachvěl se.
"Omlouvám se," řekl hlas. "Ale musíš to těch pár týdnů vydržet. Bolelo to každého."
Podařilo se mu dát dohromady dotaz. "Co se stalo?"
Štíhlé prsty se vrátily mezi peří na jeho křídlech. Napadlo ho, že jeho společník si chvilky, kdy se dotýká jeho křídel, opravdu užívá.
"Ty si to nepamatuješ?" zeptal se hlas. Spíš než starosti v něm byla slyšet zvědavost.
"Ne," odpověděl. Začalo mu být divné, že se ho někdo další dotýká - obzvlášť s tak očividnou chutí.
"Padl jsi," připomněl mu hlas.
Než stihl otevřít oči a prudce se otočit, démon si lehl na jeho záda a zakryl mu oči.
"Lež," ponoukl ho něžně. "A neotvírej oči. Na to je zatím času dost."
Ta myšlenka se mu příliš nelíbila - jenže nebylo nic, co by s tím mohl dělat. Démon ještě chvilku počkal, než dlaně z jeho tváře stáhl a sedl si zpět vedle jeho lůžka. Padlý anděl cítil, jak mu opatrně roztahuje druhé křídlo, a zasyčel.
"Vydrž," šeptl démon a jeho prsty se opět vrátily do andělova peří. Brzy začal jeho křídla těmi jemnými, krouživými pohyby masírovat.
Na jazyku padlého anděla se objevila otázka.
"Ty něco hledáš?"
"Ano, hledám," odpověděl měkce démon. Jeho hlas zněl příjemněji než cokoliv, co padlý anděl do té doby slyšel.
"A co přesně?"
Uvelebil se na měkkém lůžku, aby se mu leželo ještě o něco lépe, a zkusil jedním křídlem trochu pohnout. Okamžitě jím cukl a zasténal. Myslel, že bude jen namožené.
Ale on cítil, jak se v něm trhají svaly.
Démon mu jemně položil křídlo zpět do pozice, ve které se bolest neozývala.
"Nespěchej tak na sebe," pokáral ho démon. "Trpělivost přináší růže. Tady by sice růže shořely, ale stejně." Zasmál se.
Padlý anděl se opatrně nadechl a zachvěla se mu víčka. Pak si vzpomněl, že nemá otevírat oči.
"Hledám tvé první černé pírko," vrátil se k předchozímu hovoru démon.
Jeho prsty se zase probíraly sněhovým peřím a padlý anděl tušil, že si každé důkladně prohlíží. Jako by na nalezení prvního černého pírka závisel démonův život.
"Černé pírko?" podivil se padlý anděl.
"Po pádu do Pekla ti pomalu hoří křídla," vysvětlil démon. "Proto je démoni mají černá."
Trochu přitlačil.
"Vzpomínáš si, proč jsi padl?"
Padlý anděl jen zavrtěl hlavou. Pak se na jeho rty začala drát další otázka.
"Jen se zeptej," vyzval ho démon. Teď byly jeho doteky sotva znatelné. "Zvědavost se tu cení." Padlý anděl cítil, že při poslední větě se do jeho hlasu něco skrylo. Něco, co tam předtím nebylo.
"Ty si pamatuješ, proč jsi padl?"
"Na to ani nejde zapomenout," odvětil démon. Mohlo to být hořké vzpomínání?
"Co se stalo?"
"Býval jsem jeho strážný anděl," řekl démon. Ne, tohle je touha vrátit čas. "Lidé ho neměli rádi, ale já si vzpomínám, že měl srdce ze zlata. Často jsem se mu zjevoval, aby si nepřišel tak osamělý, a dlouho jsme si povídali. Vždycky se šťastně usmíval."
Na chvíli se odmlčel. Padlý anděl ale věděl, že bude pokračovat.
"Zamiloval jsem se do něj. A on do mě taky. Tehdy jsem věřil, že Jeho láska je opravdu všeobjímající." Padlý anděl cítil, jak se mu do zátylku zarývají démonovy oči.
"Ale není," zasyčel. Trhalo se hedvábí.
"Odtrhl mě od něj a já padl. Je jasné, že si na mně dal záležet. Už jsem tu dlouho a každý den se o to pokouším… i když vím, že to je zbytečné. Už nebudu létat. Nikdy."
Ozvalo se zavrzání kůže, jak se démon naklonil nad stále ještě bílá křídla.
"Takhle se trestají ti, kteří se zamilují," navázal, když pokládal ruce na záda padlého anděla. Jeho slova byla tvrdá, ruce něžné. "Andělé milovat dovedou, ale když milují, tak najednou nesmí. Démoni milovat musí, ale neumí… jejich láska je jen iluze."
Zůstal potichu.
Možná jen hledal slova.
"Vím, že jsem ho opravdu miloval. Ale přestávám si být jistý, jestli moje vzpomínky nejsou jen iluze. Pamatuji si svoje myšlenky do posledního slova, ale chybí mi k nim ty pocity. Jsou prázdné. Takže to ani nemohou být myšlenky… jsou to jen slova."
Opět se odmlčel. I jeho ruce se zastavily.
"Démoni jsou dobří lháři," ozval se nakonec, "určitě zvládnou lhát i sami sobě."
Tohle byla zloba. Nebo ne?
"Démon by neměl mít city," otřásl se démon. "Ani vzpomínky na ně. Všechno by bylo snazší, kdybych je neměl. Nechci je mít."
Jeho ruce se ponořily do nadýchaného peří.
"Ale ony mi připomínají, že jsem někoho - snad - miloval. Jen mi nedovolí si vzpomenout, co ta láska vlastně je."
Padlý anděl zbystřil. Možná přeci jenom…
"Ty brečíš?" zeptal se.
"Ne," zavrtěl démon hlavou.
Nedýchal.
Démon přece žádné city nemá, napadlo padlého anděla.
Dlouho bylo ticho - jen sem tam je narušilo zavrzání drahé kůže. Padlý anděl nic neříkal - najednou bylo příliš obtížné se s někým jiným ztotožnit. Je možné, že démoni opravdu nemají city?
Vyděsil se.
Co když taky nebude moct létat?
"Klid," ozval se za jeho zády démon. Jeho hlas byl zase jasný jako právě utkané hedvábí. "Poznal bych, kdybys už neměl létat."
"A poznáš to i u sebe?"
"Poznám."
"Tak proč se snažíš vzlétnout?"
Zaváhal. Padlý anděl cítil, jak jeho očima přebíhá stín.
"Nevím," odpověděl nakonec. Jeho hlas nebyl nejistý - ani se nesnažil dívat jinam než na padlého anděla. Usmíval se.
Padlý anděl se chtěl otočit, ale ani se nehnul; bylo mu jasné, že o tom démon ví.
Ani jeden z nich nic neříkal. A ač démonovy ruce stále rozmazlovaly křídla padlého anděla, kůže na nich si nedovolila vydat sebetišší zvuk.
"Vážně démon nesmí mít city?" promluvil nakonec padlý anděl.
"Ne, to nesmí," zavrtěl hlavou démon. Jeho úsměv se však navzdory tomu rozšířil a on se letmo dotkl andělova ramena. "Ale co bych to byl za démona, kdybych neporušoval pravidla?"
Tohle si budu číst každé ráno. Děkuji ti, že jsi prozářila další můj den. Děláš to často. Většinou nevědomky, ale ano. Dáváš mi sílu jít dál.
Slova bývají mnohdy zbytečná, ačkoli jsou vším, co máme. Nikdy nebudu pochybovat. Patřím k tobě jako křídla k andělům.
Jednou se možná někdo pokusí nám tohle všechno vzít, já ale věřím, že se nenecháme odradit, protože po každém pádu se jednou musí vstát a cesta pokračuje stále dál. Ruku v ruce se nám půjde lépe.
A já tu pro tebe vždycky budu.
Mám tě ráda. Sama víš, jak moc. Brzy budeme spolu, to ti přísahám.