close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nad Tokiem

15. února 2011 v 23:43 | Garou-tan |  Originální
Posedla mě nechuť ke všemu kolem. Pak jsem zahlédla, že Akira bere do ruky nějakou tlustou knihu o japonských dějinách...
Poznámka ke jménu: Kitsu je zkrácenina z Kitsune, což znamená liška. A lišky se často prohání japonskými mýty... každých tisíc let jim naroste další ocas. A po sedmém očasu jim zezlátne/zbělá kožich. A samozřejmě jim nedělá problém lidská podoba.
Já jen tak na okraj.
A mimochodem. Fabi? Tahle je pro tebe. (Neříkej to Akirovi, ale to tys mě z té nechuti vytáhla.)


***

Opřel se o zábradlí a beze slov shlížel na noční metropoli. Vítr mu občas do očí vehnal pramen černých vlasů nebo osamělý lístek sakury, jinak byl výhled neměnný.
Nemělo cenu mluvit o hvězdách. Pouliční světla, neony vykřičených domů v postranních uličkách i reflektory aut jejich světlo skrývaly. Měsíc tak působil ještě osaměleji než obvykle; a když se přes jeho tvář přehnal mrak, vypadalo to, jako by se zachmuřil.
Pozoroval, jak jednou z tokijských dopravních tepen i ve čtyři hodiny ráno proudí život.
Vždycky si myslel, že touhle dobou si i Tokio dovolí na chvilku zpomalit a vydechnout. Ale ono se hnalo dál, stejně vražedným tempem jako přes den. Napadlo ho, že smyslem jeho existence je právě pohyb. Kdyby se zastavilo, tak zahyne.
Ostatní se mu tolikrát vysmáli.
Ale on si z nich nic nedělal. Tokio bylo organismus, nebylo to žádné město. Vždyť i Murakami o tom psal.
Natáhl se pro jeden růžový květ. Dotkl se ho jen bříšky prstů - pak už mohl jen sledovat, jak ho odnáší vítr. Kam asi dopadne? Nejlepší by bylo, aby dopadl do vody, napadlo ho. Třeba do řeky, aby pak tiše plynul s jejím proudem a nikdo po něm nešlapal.
Protože lidé často šlapou po květech, které dopadají na chodník.
"Tak nevšímaví," posteskl si.
"To není nevšímavost," ozvalo se vedle něj. "To jen krása si hledí vlastní pomíjivosti a nedokáže se chránit."
"Pokaždé máš lepší vysvětlení než já, Kitsu-san," pousmál se on.
"Říkal jsi, že je důležité mít vlastní názor," řekl Kitsu a sundal si z očí sluneční brýle.
"To ano," uznal on, "protože bych si s tebou pak nemohl povídat."
Na chvíli zavládlo ticho. On pozoroval tepající metropoli pod sebou, Kitsu svým pohledem stopoval okvětní lístky třešní tančící vzduchem. Teď mluvit nepotřebovali. Stačilo se jen dívat a užívat si všechno, co jejich oči zvládly zachytit.
Společně.
Kitsu ho vzal za ruku.
On si s ním propletl prsty a na jeho tváři se objevil úsměv.
"Myslíš, že hvězdy nejsou vidět kvůli světlu?" zeptal se po chvíli.
"Možná se sem dívat nechtějí a na umělé světlo se vymlouvají," odvětil Kitsu.
"Proč by se neměly chtít dívat?" Stočil k němu pohled.
"Dívají se tam, kde je potřeba jejich úsměv," usoudil Kitsu po chvíli.
"Ale i tady je přeci potřeba," odporoval on. "Spoustě lidí dodává pohled na hvězdy sílu jít dál. Nebo si vzpomenou, že někdo pro ně důležitý se kouká na úplně stejné nebe, a dodá jim tu sílu. Nemyslíš, Kitsu-san?"
"Neznám lidi tak dobře jako ty," odvětil Kitsu. "Vlastně tu vůbec nemám být."
On stiskl jeho ruku o něco pevněji, ale stále se díval na Tokio. Kdesi za horou Fuji se ven pomalu draly sluneční paprsky, téměř jako by si svými činy nebyly jisté. Nevěděl, co by si o tom mysleli ostatní, ale pro něj to bylo kouzelné. Připomínalo mu to první nesmělé krůčky batolete.
"Ale neodejdeš, že ne?" zeptal se po chvíli on.
Kitsu se sklonil a přitiskl rty na jeho tvář. Téměř se ho ani nedotkl, ale jeho tělem se stejně rozlilo příjemné teplo. Věděl, že Kitsu ho už nikdy neodpustí; a proto se usmál. Upřímně a ze srdce, tak, jak se usmíval jen na něj.
"Pokud se budeš takhle nádherně usmívat, tak nikdy," odvětil Kitsu. S jeho rty si pohrávalo pousmání.
Sotva znatelné, ale on ho i přesto postřehl. Dokázal poznat, kdy se Kitsu usmívá.
"Potom se tak budu usmívat pořád," vydechl on.
Kitsu si ho přitáhl do náruče a sklonil se k němu s tím, že ho políbí. On zavřel oči a beze slov čekal; ale z koutku oka mu najednou vyklouzla osamělá slza. Kitsu ji palcem něžně setřel - on v tu chvíli opět oči otevřel. A překvapeně zamrkal.
"Proč pláčeš, Kitsu-san?" zeptal se starostlivě.
Dlouhovlasý se dotkl své tváře. Na prstech mu ulpěly jeho vlastní slzy. Pár okamžiků se zdál vyvedený z míry, ale pak se přeci jen sklonil a políbil ho na čelo.
"Protože když štěstí naplní srdce až po okraj, přetéká očima," odvětil Kitsu.
A než mu on stihl odpovědět, Kitsu z jeho rtů ukradl polibek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 16. února 2011 v 0:06 | Reagovat

Akirovi to neřeknu, neboj.
Mám asi malou slovní zásobu, protože mě nenapadají žádná vhodná slova, jimiž by se dal vyjádřit ten pocit, ten... ten pocit, který to ve mně vyvolává, nejen ta povídka... Však víš.
Když se podívám na nebe, vidím hvězdy. Jsou hvězdy vidět i u tebe? Brzy se na ně budeme dívat spolu. Mám tě ráda. jen ty víš, jak moc...

2 Taychi Taychi | Web | 16. února 2011 v 6:29 | Reagovat

Tak...dokonalé, úplně jsem si to představila :3..

3 Luc Foxie Luc Foxie | Web | 16. února 2011 v 8:02 | Reagovat

to o tych liskach som nevedela - teda, ak je to tak v ich mytologii :')
mam zatazenie na lisky a japonsko, takze vdaka za novy fakt o nich ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama