Já a můj právník
26. února 2011 v 12:44 | Garou-tan | OriginálníUž dlouho mi něco podobného strašilo v hlavě... ale není to kdoví jaké veledílo. Jen jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby středoškolák chodil s relativně majetným právníkem... nic moc souvislého. Jen pár společných chvilek.
(Poznámka v závorce: ich forma není zrovna má silná stránka)
Pro Batmana. Vítej zpátky.
***
"Kam jdeš?" ozve se z kuchyně mamka.
Další zmařený pokus o nenápadný útěk.
"Za Marcem," odpovídám hned - výmluvy je lepší mít předem připravené. "Říkal, že mě dneska může tu matiku doučit."
"Už zase?"
Dobře, doučování už příště nezabere. Potřebuju vymyslet něco uvěřitelnějšího - obzvlášť, až se budu chtít zase na nějaký víkend vypařit. Možná by zabrala narozeninová oslava...
"Ale když ono je to těžký!" Nazul jsem si boty a otevřel dveře.
"No jen aby," zaslechl jsem ještě mamku, než se za mnou dveře zavřely. Jak jsem vyrážel směrem jeho bytu, napadlo mě požádat nějakého kamaráda o alibi. Marca radši ne - možná Thomase nebo Ryana. Nebo radši oba, ať pořád netrávím čas jen u jednoho?
Dal jsem si ruce do kapes a povzdechl si.
Zajímalo by mě, co by mamce a jejímu drahému příteli vadilo víc - jestli fakt, že je o jedenáct let starší, nebo to, že to není žeská.
Nervózně jsem přešlapoval před hlavním vchodem. Jestli mě někdo viděl sem běžet, byly by z toho jen problémy. Ale já už nemám nejmenší chuť tam zůstávat. Přišel jsem sotva o dvacet minut později (jelikož mě Ace odchytil cestou domů s tím, že mě prostě potřeboval vidět), ovšem výchovné kázání mi bylo darováno, jako kdybych přišel v jedenáct večer a rovnou opilý.
Kdyby se do mě aspoň pustila mamka.
Ale ona se mě rozhodla vychovávat její drahá polovička.
Ať si laskavě peskuje moji sestru. Ta je jeho.
"Nicku, posloucháš mě?"
Zamrkal jsem - v otevřených dveřích stál Ace a starostlivě si mě prohlížel. Proklouzl jsem kolem něj do chodby a než se mi podařilo zamířit k výtahu, přitáhl si mě do náruče.
"Stalo se něco?" zeptal se potichu.
"Nic důležitého," zamumlal jsem. Teď se mi o tom nechtělo mluvit - a bylo mi jasné, že to Ace pochopil. Jen mě políbil do vlasů a vydal se i se mnou k výtahu.
Oddechl jsem si, až když se za mnou zavřely dveře do jeho bytu.
Vysypal jsem si obsah váčku do ruky. Když mi na dlaň dopadly dva klíče, s pozvednutým obočím jsem se na něj zadíval.
"Musím na pár dní odjet," řekl, jak si mého pohledu všiml. "Napadlo mě, že bys mohl potřebovat místo, kde tě nikdo z rodiny nebude hledat. Ten delší je od hlavních dveří."
Podíval jsem se na klíče.
Nějak mi nešlo uvěřit tomu, že jsem fakt dostal klíče od jeho bytu. Jen proto, abych měl kam utéct před zbytkem domácnosti.
Asi jsem mlčel hodně dlouho - probrala mě až jeho ruka na mém rameni.
"Jestli je nechceš, stačí říct."
Položil jsem ruku s klíči na hruď a vyplašeně se na něj zadíval.
"N-ne," vykoktal jsem, "jsem rád, žes mi je dal."
A ač jsem si přišel jako neohrabaný puberťák (což nepochybně stále ještě jsem), natáhl jsem se a políbil ho na rty. Radši jen letmo. Jak jsem se odtáhl, všiml jsem si Acova úsměvu. A ten mi říkal jediné: "Červenáš se a jsi při tom neskutečně roztomilý".
Brzo se jeho úsměv ještě rozšířil. Musel jsem zrudnout ještě víc.
"Jak dlouho budeš pryč?" změnil jsem radši téma.
"Asi týden," odvětil, "nevím to přesně."
Jen jsem přikývl. Nijak jsem nepochyboval o nutnosti jeho odjezdu - už několikrát mě ujistil, že mně opravu lhát nepotřebuje. A já mu veřím.
Protože pokaždé, když mi to říkal, se mi díval do očí.
Nechtěl jsem jeho byt okupovat příliš často.
Ale když mě doma začaly vytáčet i drobnosti, prostě jsem se sbalil a na týden "odjel k Thomasovi". Telefon jsem si nechtěně zapomněl doma zamčený v zásuvce, aby v něm náhodou nenašli Thomasovo číslo a nechtěli mě k telefonu.
Ještě ten večer mi bylo jasné, jak jsem si ústupem pomohl.
Měl jsem klid na učení, nikdo mi nepřednášel při dvacetiminutovém zpoždění a nehrozilo nečekané přepadení mladší sestrou v nějakou nepříjemnou chvíli.
A navíc jsem se tu cítil v bezpečí.
Původně jsem chtěl přespávat na pohovce (sám pořádně nevím, co mě k tomu vlastně vedlo), ale upustil jsem od toho a každý večer jsem si hověl v jeho posteli. Už jen proto, že voněla úplně stejně jako Ace. A já měl alespoň trochu pocit, že není kdoví kde, ale přímo tady v bytě se mnou.
Asi třetí den jsem se mu vloupal do šatny a ukradl mu košili, abych nemusel spát ve svém pyžamu.
Nemohl jsem usnout.
Pořád jsem se převaloval, obracel peřinu, chodil si dělat teplé mléko a následně z postele běhal na záchod. Naštěstí jsem druhý den nemusel do školy, ale stejně mi to opravdu lezlo na nervy.
Když jsem konečně našel polohu, která se zdála snesitelná na víc jak deset minut, a začal usínat, klaply dveře a v předsíni se rozsvítilo světlo. Se zaúpěním jsem si přetáhl polštář přes hlavu a aniž by mi došlo, že to bude Ace, jsem začal právě příchozího proklínat.
Brzy jsem zaslechl kroky.
Úplně jsem je ignoroval, ač mířily k posteli.
Jakmile se prohnula matrace, vyděšeně jsem se posadil.
Ace se jen zasmál a políbil mě na čelo.
"Vzbudil jsem tě?" zeptal se šeptem. Napadlo mě, že když jsme spolu, šeptá docela často.
"Tak trochu," zabručel jsem. Pořád jsem se ještě úplně neprobral.
"Omlouvám se." Tentokrát mě políbil na rty.
Hned potom se zvedl; ale než se stihl vzdálit, chytil jsem ho za ruku. Překvapeně se na mě ohlédl.
"Děje se něco?"
"Nechoď pryč." Díval jsem se stranou. Ještě štěstí, že byla taková tma - musel jsem být rudý až za ušima.
"Jen se osprchuju a přijdu, slibuju."
Chvíli jsem zůstal potichu.
"Tak dobře," souhlasil jsem a sledoval, jak odchází pryč. Než se vrátil, podařilo se mi zase tak zpola usnout. Pamatuju si jen, jak se zase prohnula matrace a něco teplého (a vonícího po mátě) se ke mně přitisklo.
"Netrápí tě něco?" ozval se Ace, když se na obrazovce objevily titulky.
Kousl jsem se do rtu a na chvíli zůstal ticho. Měl bych hledat slova, ale zrovna teď jsem na to neměl ani pomyšlení.
"Možná trochu," připustil jsem nakonec.
"A můžu ti nějak pomoct?"
Zase jsem zůstal potichu. Přišel jsem si neuvěřitelně trapně.
"Něco by se našlo," přisvědčil jsem nepříliš jistě.
"Ano?" Tušil jsem, že pozvedl obočí - neměl jsem ale odvahu dívat se mu do obličeje.
"Nemohl bych tu bydlet?" zamumlal jsem.
V koutku duše jsem si přál, aby mě neslyšel, nebo aby mi aspoň nerozuměl. Jenže právníci vždycky všechno slyší a všemu rozumí. A tenhle to umí obzvlášť dobře.
Neodpověděl hned.
První, co jsem udělal, bylo, že jsem si vynadal. Určitě má už tak dost problémů, ještě ty by ses mu pověsil na krk. Nicholasi, Nicholasi, ty budeš asi idiot... nebo asi určitě?
"Víš, že jsem se večer chtěl zeptat na to samé?" přerušil mě jeho hlas.
"Takže můžu?" vyletělo ze mě dřív, než jsem tomu stihl zabránit.
"Byl bych za to moc rád," přikývl Ace.
V tu chvíli jsem úplně na všechno zapomněl a skočil mu kolem krku.
Komentáře
Ááách. To ne. Ty mě jednou zničíš. Zničíš, spálíš na popel.
To je TAK nádherné...
Nádhera. To se ani jinak říst nedá. Prostě nádhera. Krása, dokonalost.
Středoškolák a "dospělák", to se mi líbí ^^
Jsem ráda, že jsem doma.
OHromena, oCHromena, totálně zničena tvým umem :o.
Jééé :3...To je tak...úžasné *slintá na tablet, který má půjčený od kamarádky*. Taky se už delší dobu chystám něco spatlat ale ne že by mi to nějak šlo. Kdybych aspoň nějaký nápad ale ani to ne. Nemáš nějakou inspiraci pro umírající Taychi? :3
Já to tvrdím furt že právníci nejsou normální lidi, že lépe vidí, slyší a vůbec všechno :D
Zabila mě ta věta, jestli by jim vadilo víc, že je starší o 11 let, nebo že není ženská :D









Páni, to je nádherný!