Pospíšila jsem si, co?
***
Vypadá to, že mám práci.
Kadeřnice ale příliš nadšená nebyla. Asi se budu muset hodně snažit, aby mě nevyhodila. Protože to by mi moc nepomohlo…
Vůbec by mi to nepomohlo.
Zeptal jsem Adeline, jestli neví o nějakém bydlení. A rovnou se i omluvil. Pořád se jí na něco ptám. Prý to není žádný problém. Usmála se. Bylo to poprvé, co jsem podobný úsměv viděl. Ne, že bych předtím úsměvy nevídal. Viděl jsem jich dost. Ale nelíbily se mi. Ani trochu.
Tentokrát jsem se pokusil usmát taky.
Nevím, jestli se mi to povedlo. Nechci se zase ptát. A občas je prý lepší nevědět. Něco na tom bude. Jenže to říká spousta lidí.
A kdo z nich se tím řídí?
Všichni chtějí vědět všechno. Nemůžou se smířit s tím, že něco nevědí. A třeba ani vědět nebudou. Pro ně ta možnost neexistuje. Musí vědět úplně všechno. I nepříjemné věci. Nebo ošklivé věci. Nebo věci, ze kterých budou mít strach.
Pak to bude jen "kdybych to radši nevěděl".
Kvůli vědomostem může člověk i umřít. Nebo mít opravdové problémy. Proto je lepší nevědět.
I když… já bych věděl docela rád. Jen to, jestli jsem se opravdu usmál.
Asi to je v lidech.
Ta touha vědět všechno. Nebo alespoň co nejvíc.
Možná to je dobře. Nebo to možná dřív bylo dobře. Ale spousta věcí byla dřív dobře a teď je špatně. Nebo mi to tak jen přijde?









Lidé často chtějí něco vědět, tak přinutí jiné lidi, aby jim to řekli, i když jim to říct nechtěli. A když to konečně zjistí, vyděsí je to natolik, že už ty lidi nechtějí nikdy vidět...
Nechala jsem se unést. Zápisy se mi líbí čím dál víc. Je to takové příjemně ze života se závanem filosofie.