A je tu první jubileum...
***
Když nestříhá, mračí se na mě. A to se snažím. Možná dělám něco špatně.
Ale co? Zametám, vytírám, podávám, oč si řekne. Vážně se snažím. Ale ona se stejně mračí.
Ale co? Zametám, vytírám, podávám, oč si řekne. Vážně se snažím. Ale ona se stejně mračí.
Něco cítím. Jen nevím, jak to pojmenovat.
Bezmoc?
Ne, to ne. Tu znám. Tohle neznám. Mám možná trochu strach. Z toho, co to bude. Lidé se bojí neznámého. Ale stejně je to láká. Proto chtějí vědět všechno? Byl by to docela rozumný důvod. Chtějí vědět, proto zkouší nové věci.
Jenže na zkoušení často doplácí někdo jiný.
Ale já s tím nic neudělám. Vím, že je život nefér. Stěžování a nadávky nic nezmění. Ani snaha. Prostě to tak je a někdo jako já svět naruby nepřevrátí. Jsem s tím smířený.
S většinou věcí ani nejde dělat nic jiného, než se s nimi smířit.
Zjistil jsem, že pozorování kachen se smiřováním pomáhá. Prostě si proplouvají svým životem. Berou ho tak, jak přichází. Nesnaží se plavat proti proudu. Když se objeví překážka, prostě ji obeplují.
Možná tím chtějí něco říct.
Třeba že má každý problém řešení.
Ale vždycky se objeví i nějaký další. Dřív nebo později. Ale i ten půjde vyřešit.
Umí si kachny vybrat cestu tak, aby další překážka přišla co nejpozději?
Myslím, že umí.
Chtěl bych to umět taky. Musí to být užitečné.
Mohl bych se to zkusit naučit. Doufám, že se to naučím. Možná jsem i trochu přesvědčený. Je přesvědčení víra?
Stejně se raději zkusím kachen zeptat, jak na to. Mohly by mi to za kus pečiva alespoň nastínit. Asi jim nebudu rozumět. Ale stejně.
Alespoň budu vědět, že mi někdo naslouchá.









Zase ty kachny. A zase je to strašně...roztomilé. Vážně. Po dočtení tohohle zápisu jsem měla chuť vydat zvuk podobný "Awwww".
Kadeřnice je zvláštní. Mít tam já někoho jako je on, tak se nemračím.
Jestlipak o tom něco neví ty kachny...