"Jdi spát, vstáváš v pět," říká jeden hlas.
"Piš dál," radí mi druhý hlas.
Musím říkat, který budu poslouchat?
***
Dívám se na svítání.
Zvenčí.
Je mi jasné, že jsem už dlouho nevzal do ruky propisku. Nechtěl jsem se zdržovat - ale teď už jsem za hranicemi. Mám klid.
Překvapilo mě, jak levná byla jízdenka. Ani nevím, kam jedu. Ale určitě tam bude líp. Měl bych si dělat starosti s jazykem nebo něčím podobně praktickým, ale nedělám. Jsem pryč, jsem najedený (těch pár drobných vystačilo i na něco k jídlu) a můžu se dívat na svítání.
Mohl bych si snad přát něco lepšího?
Asi mohl. Člověk si vždycky může přát ještě víc. Ale mně stačí, co mám teď. Nikdy jsem se nestaral o "to, co bude". Nebo snad o "to, co bude, když". Možná bych měl začít.
Ale dnes ne. Určitě bude lepší chvíle.
Brzy mi to nedá. Podívám se na jízdenku, kudy že to vlak uhání.
Že by se mnou štěstí chtělo ztratit úsměv? Jiný důvod mě nenapadá. Ještě, že mě nutili se učit. Bylo to kvůli turistům. Chtěl jsem utéct už tehdy (vlastně spíš od svého prvního zákazníka), ale teď začínám být za svůj strach rád.
Kolik pohádkových hrdinů dokáže na svém strachu najít něco pozitivního?
Neříkám, že jsem pohádkový hrdina. Pohádkoví hrdinové bývají neobyčejní. Vypadají sice obyčejně, ale nikdy takoví nezůstanou. A mají jen samé dobré vlastnosti.
Já jsem člověk. Žádný hrdina. Nezabiju draka. Tomu jsem jen utekl. Tak daleko, aby mě nestihl dohnat. Nezachráním princeznu. Tu jsem u draka nechal. Možná ani nebudu šťastný až do smrti.
Ale nad tím teď nemá cenu přemýšlet.
Zkusím usnout. Snad se probudím před konečnou stanicí…
A začnu psát do nového sešitu.









Dokonalé... *Fascinovaně hledí na monitor*
Štěstí se nejvíc usmívá na ty, kteří už od něj nic nečekají.