10. ledna 2011 v 20:39 | Garou-tan
|
Umělec potřebuje inspiraci. Inspiraci přináší múzy. Polibkem...
***
Sedl si k otevřenému křídlu.
Neměl žádné posluchače - v celém koncertním sále byl jen on a jeho drahý klavír. Spokojeně se pousmál, zavřel oči a jeho prsty se roztančily po klaviatuře. Něžně hladily klávesy, vychutnávajíc si každý dotyk; každým pohybem říkal, jak mu jeho milované hraní chybělo.
Zavřel oči, aby si každý tón mohl vychutnat plnými doušky. Byl na tuhle svou skladbu pyšný, pyšný jako na žádnou jinou. Znal ji nazpaměť - každou notu, pomlku i legato, takt po taktu. Ale…
Sál rozezněl poslední tón. A připomínal mu, že tahle skladba potřebuje dokončit.
Teď hned.
"Nějaký nedočkavý, nemyslíš?"
Křídlo se zavřelo a objevil se na něm mladík. Jeho uhrančivě zelené oči se setkaly s pianistovými.
"Stačila by jen jedna další nota," zkusil to klavírista. "Pak už bych si poradil."
Mladík nesouhlasně zavrtěl hlavou. Pak se na jeho tváři objevil vítězný úsměv.
"Ano," přikývl potom. "Já vím."
"Jen jeden polibek," zaprosil.
Na chvíli to vypadalo, že ho mladík odmítne - pak se ale přeci jen sklonil a políbil svého společníka na čelo. Tak krátce, jak jen to jen šlo.
Klavírista vytáhl z desek papír popsaný notami a dopsal další tři noty. To bylo všechno. Žádná další inspirace. Vrhl po mladíkovi na křídle ublížený pohled.
"'Jen jeden polibek'," připomněl pianistovi. V jeho hlase zazněla škodolibost.
"Prosím," zaškemral hudebník. "Musím to dopsat."
Zelenooký seskočil z klavíru a ponořil svůj pohled do klavíristova tak hluboko, jak jen dokázal.
"Já vím," odtušil. Ani zdaleka nebyl tak škodolibý jako předtím a jeho zelené oči ztmavly něčím, co ještě k nikomu necítil.
"Tak proč?" Do pianistova hlasu prosáklo zoufalství.
"Nechci odejít," odvrátil zrak mladík.
Hudebník překvapeně zamrkal. "Proč bys měl odcházet?"
"Budu muset jít za někým jiným. Vždycky musím." Pak se mu na tvář vrátil úsměv - jen o něco smutnější než obvykle. "Ale už tě trápím dost dlouho. To nejmenší, co pro tebe můžu udělat, je, že tě nechám tu skladbu dopsat. Bude nádherná."
"Ale," začal pianista.
Mladík vzal jeho tvář do dlaní a přitiskl své rty na jeho.
"Žádná ale," pousmál se. "Nech mě ti udělat radost. Naposledy."
Pak přitiskl své rty zpátky na pianistovy. Beze slov ho požádal, aby už nic neříkal - a hudebník ho poslechl. Nechal se líbat, vískat ve vlasech i hladit po tvářích. Cítil, jak mu myslí začínají tančit všechny noty, které tak dlouho hledal.
Vděčně mladíka objal kolem pasu.
Ten se od něj odtáhl - a opět se ponořil hluboko do jeho čokoládových očí. Stále v dlaních držel jeho obličej.
"Myslíš, že tímhle jsem skončil?" zašeptal, když se pianista chtěl natáhnout pro papíry s notami. "Říkal jsem přeci, že ta skladba bude nádherná."
Něžně kousl hudebníka do ucha, aby ho na stejné místo hned políbil. S každým dotykem a skutkem, s každou novou notou, kterou mu věnoval, se od něj klavírista pomalu vzdaloval. Chtěl mu věnovat tolik inspirace, kolik jen může.
Protože lepší dárek na rozloučenou pro něj neměl.
Když pianistu vysadil na křídlo, zjistil, že ho hudebník objímá kolem pasu. Vděčně, možná i s láskou. Odtáhl se a zadíval se mu do očí.
Pianista se sklonil a políbil mladíka na rty.
"Nechci, abys ode mě odcházel."
"Ani já nechci odejít," ujistil ho mladík. "Jenže budu muset. Nemysli na to," odvedl řeč jinam, "budeš slavný."
"K čemu sláva, když přijdu o múzu?" optal se pianista.
"Přijde jiná," sklopil zelené oči mladík.
"Já chci tebe," oponoval mu pianista.
"Proč?" nechápal mladík.
Klavírista neodpověděl - jen na okamžik přitiskl své rty zpátky k mladíkovým.
"Polib mě," požádal ho. "Nechci na ten pocit zapomenout."
"Zapomeneš," odvětil mladík. "Všichni zapomněli. Ale u tebe mě to bude bolet."
"Nezapomenu," nesouhlasil s ním hudebník.
Mladík se tiše zasmál.
"Budeš mi chybět," zašeptal, než své rty přitiskl k těm jeho. Chtěl, aby tenhle polibek trval věčně; jenže ať se jeho milovaný pianista snažil sebevíc, musel ho přerušit, aby se nadechl. V uších jasně slyšel všechny tóny, po nichž tak toužil.
Jeho společník se sklonil a podal mu listy s notovými osnovami.
Klavírista je vděčně převzal a dal se do psaní.
Mladík zavřel oči; počítal s tím, že ho Euterpé pošle jinam - tak, jako už tolikrát. Bude líbat jiné rty, trápit jiné skladatele, dělat jim jiné schválnosti.
Čekal - ale stále se nic nedělo.
Víš, že nemám to srdce tě teď posílat jinam, můj drahý, ozvala se Euterpé. Ani on tě přeci nechce nechat odejít - a já si jednu výjimku dovolit mohu.
"Neříkals, že musíš pryč?" přerušil její hlas nesměle klavírista.
"Teď už ne," usmál se mladík. Poté něžně pohladil křídlo. "Co kdybys mi to celé zahrál?"
super !!
na mém blogu je bleskovka tak se zapoj :)