Změna plánu. I když, tady vlastně žádný pořádný plán nemám. U Deníku mě baví improvizovat. Možná i proto jsem ho začala psát...
***
Seznámil jsem se s jednou číšnicí.
Je příjemná. Usmívala se, když jsem do ní vrazil s hrncem omáčky. Dobře se s ní povídá. Má ráda knihy a dobré jídlo, lidi mají rádi ji. Říkala, že život je jako pohádka. Ale ta od Wilda. Nikdy jsem Wilda nečetl. Zítra mi něco od něj přinese.
Chce mě zítra provést po městě. Vzal jsem si dnešek na rozmyšlení, i když vím, že nepůjdu.
Možná časem. Až si budu jistý, že mi nic nehrozí.
Baví mě psát při západu slunce. I když východ je o něco kouzelnější. A mou situace teď vystihuje mnohem lépe.
Předtím to byla noc. Teď nad mým dnem začíná pomalu svítat.
Svítání je naděje. Naděje, že den bude lepší.
Západ je jistota. Jistota, že slunce zítra (nebo jednou) zase vyjde.
Zatím to jako jistotu neberu. Jen věřím, že jednou to jistota bude. Věřím? Spíš "snažím se věřit". Doufám, že věřím. Není to neochvějné. Kdyby zafoukal vítr, tak mi moje víra odletí. Zatím to na vítr nevypadá.
Možná na jarní vánek. Trochu mým přesvědčením zašustí. Nemělo by mi odletět.
Nerad bych začínal od začátku.
Zkusil jsem ještě jednou projít okolí. Trochu si tu už pamatuju ulice. Žádné cedulky ani nabídky k práci. Ptal jsem se v trafice. V okolí prý nic. Zkoušel jsem restauraci, kam jsem i dnes zašel na oběd. Nikoho nepotřebují. Ani v dalších pobočkách.
Číšnice říkala, že toho o městě dost ví. Mohl bych se zeptat jí. Ale zítra ne.
Nechci být moc důvěřivý.
Ale možná bych se jí mohl zeptat na jméno.
Zítra ale radši ne.
Třeba to na mě nehraje. Třeba se se mnou nebavila jen tak z nudy.
Takže mi své jméno třeba řekne sama od sebe.









Okamžitě vymaž z ankety odpověď "nebaví mě", je tam k ničemu, kdo by na ni klikal?
Je zajímavý ^^