Uhm. Jakožto autor se začínám obávat. Jsem ráda, že Deník si (očividně) našel cestu ke čtenářům. Ale u komentářů, které uvažují, jak to bude dál, se cítím nesvá. Mám strach, abych někoho (při svém štěstí všechny) nezklamala.
Snad se mi to nepodaří...
***
Poprvé jsem na sobě cítil déšť.
Zrovna jsem krmil kachny. Už od rána bylo zamračeno a vypadalo to, že bude pršet. Všichni se běželi schovat. Já nikam nešel. Pršelo na mě. Proč všem vadí, když na ně prší? Je to nádherné. Přijdu si najednou mnohem čistší.
Jako by na mě nikdy nesahaly cizí ruce. Jako by celých těch pět let byl jen sen.
A já se konečně díky dešti probudil.
Četl jsem Slavíka a růži. Z práce jsme šli s Adeline společně. Vysvětlovala mi, co je metafyzika. Prý bych si měl přečíst Infantčiny narozeniny. A Šťastného prince. I všechno ostatní.
Zkusil jsem se zeptat kachen. Ale ty zajímalo pečivo, ne moje dotazy. Když mi došlo pečivo, jen jsem se na ně díval. Jak plavou po rybníce. Jak po sobě sem tam klofnou. Jak si čechrají peří. Jak panáčkují. Jak se jich pár batolí ke mně, jestli nemám ještě další chleba.
Byli to dva kačeři.
Zeptal jsem se jich, jaké je létat. Jeden mi odpověděl.
Škoda, že jsem mu nerozuměl.
Jen jsem se díval. Jeden kačer se odbatolil. Druhý odletěl.
Líbí se mi, jak kachny přistávají do vody. Baví mě poslouchat jejich kvákání. Říká se, že kachny kvákají? Mělo by. Protože ony opravdu kvákají.
A ty zdejší to umí opravdu kouzelně.
Na jeden den bych chtěl být kachna. Zkusil bych se potápět. Zkusil bych létat. A kvákal bych. Asi by to neznělo tak kouzelně. Ale stejně bych kvákal. Zapanáčkoval bych si. A taky bych klofnul jinou kachnu. Jen z legrace. Možná by na mě kvákla.
Při pohledu na kachny mám zvláštní pocit.
Hřeje. Usmívá se. Dává mi chuť jít dál.
Je to víra?









Myslím, že nezklameš. Vlastně to vím.
Mám ráda kachny!