Opět jsem zneužila jeden z úkolů, které v prosinci rozdávala Atyiya. Pokud mě u Smečky někoho fakt baví psát, tak jsou to dvojčata a Kalwen.
***
Kalwen se zájmem pohlížel mezi stromy.
"Co tu děláš?" ozval se za ním Stenův hlas.
"Počítám sněhové vločky," odvětil Kalwen.
"Všechny je přeci spočítat nejde," nesouhlasil Sten. Po chvíli si vedle Kalwena sedl.
"Máš pravdu, nejde," souhlasil Kalwen. Se zájmem se zadíval na vločku, která mu přistála na čenichu.
"Tak proč je počítáš?" chtěl vědět Sten.
"Protože rád dělám zbytečné a nesmyslné věci," prohodil Kalwen.
"Vždyť nemají cenu," oponoval mu Sten.
"Ne, nemají," přikývl Kalwen. Na nose mu přistála další vločka. "To je na nich nejkrásnější." Pak se zadíval na Stena. "Nesmíš to vidět tak černě."
"Černě vidím spíš letošní zimu," zachmuřil se Sten.
"Vždyť černá není. Je bílá," podotkl Kalwen. Pak vzhlédl k Měsíci. "Nebo černobílá?"
Sten nervózně zastříhal ušima. Mluvit s Kalwenem pro něj vždycky bylo těžké.
Kalwen na něj upřel pohled. "I když, ono nic není černobílé. Viděl jsi někdy černobílou barvu, Stene?"
"Neviděl," zavrtěl hlavou Sten.
"Já taky ne," přikývl Kalwen. "Možná by ale ta černobílá mohla být šedá. Když se černá a bílá smíchají, vždycky je z toho šedá. Nebo ne?"
"Bývá to šedá," souhlasil Sten.
"Šedá je zajímavá barva." Kalwen naklonil hlavu na stranu. "Vidíš svět černobíle, Stene?"
"Černobíle?"
"Ano, černobíle." Kalwenova tvář zvážněla. "Že některé věci jsou jen bílé a další jen černé. Nic mezi tím. Žádná šedá."
Stenovi unikalo, co přesně chce Kalwen říct.
"Víš, Stene, všechno je šedé. Může to být tmavě šedé a skoro černé - ale úplně černé nikdy nic nebude. Stejně tak je to s bílou. Žádná čistá bílá ani čistá černá. Jen šedá." Kalwen měl na tváři svůj výraz. Ten, který míval, když seděl stranou a díval se mezi stromy.
Sten měl podezření, že s nimi zůstává jen ze zvyku.
I přesto se zeptal. "Jak to myslíš?"
Kalwen naklonil hlavu na stranu. Pak se zasmál. "Třeba tak, že můj kožich není černý."
"To není," uznal Sten. "Když na něj svítí slunce, jsou v něm odlesky."
"A sníh není jen bílý," dodal ještě Kalwen.
"Teď je tmavě modrý," přikývl Sten.
"Ne, on je šedý," zavrtěl hlavou Kalwen. "Protože studí. Ale jde si v něm hrát a propadá se do něj kořist. Sníh je světle šedý."
Sten mlčel.
"Copak to nevidíš?" zeptal se Kalwen.
"Co přesně bych měl vidět?" odpověděl otázkou Sten.
"Černobílou barvu. Šedou. A její odstíny všude kolem." Kalwen vydechl; jeho dech rozechvěl sněhové vločky.
Sten se zkusil rozhlédnout - po šedé však nebyly ani stopy.
Kalwen ho chvilku pozoroval. "Nenamáhej své oči a radši si běž lehnout, Stene. Asi nebudeš typ na pozorování černobílé."
Na chvilku bylo ticho. Kalwen promluvil znovu.
"Jsi praktický. Je dobře, že smečku vedeš ty a Saki."
Než stihl Sten odpovědět, Kalwen se zvedl a zamířil k místu, kde obvykle spával.
Vždycky spal stranou. Není to dlouho, co se ke smečce připojil - stále si nezvykl. Chce si vůbec zvyknout?
Raději přemýšlení zanechal a rozhodl se dělat něco zajímavějšího.
Třeba dál počítat sněhové vločky.









"Jen šedá.".. Hrozně se mi líbí ta filosofie v tom..