Pocitovka. Nic víc, nic míň.
***
Dovyprávěl - a očividně čekal na můj názor.
"Takže tě pozval na večeři," začala jsem. Vždycky nejdřív zrekapituluju, co jsem slyšela. "Dali jste si trochu vína, pobavili se a on ti nabídl, že u něj můžeš přespat." Přikývl. "Přespání nakonec dopadlo tak, že jste se spolu milovali." Napila jsem se minerálky. "Třikrát."
Nic mi na to neřekl, jen zase přikývl.
"Blahopřeju," řekla jsem nakonec. "Fakt," dodala jsem, když mi věnoval nedůvěřivý pohled. "Jak dlouho že ses snažil? Dva roky?"
"Dva a půl," upřesnil. Detailista. Ale co bych po něm chtěla - takový je pořád. Nebo aspoň těch sedm let, co se známe.
"Jen se přiznám, že jsem tomu ze začátku moc nevěřila," povzdechla jsem si potom. "Nedívej se na mě takhle, vždyť před tebou měl jen samý ženský, ne?"
"To měl," souhlasil po chvíli. "Ani já tomu ze začátku moc nevěřil."
"Hlavně, že vám to vyšlo." Pokusila jsem se o úsměv - pak jsem se koukla, jestli mi už číšník nenese ty těstoviny s lososem. Když jsem se zadívala zpátky na něj, bylo mi jasné, že můj pokus o úsměv prohlédl.
Vždycky měl na podobné věci čich. Že by první chlap s ženskou intuicí?
"A co ty?" zeptal se.
"Já? Žádná změna." Snažila jsem se tvářit, že jsem nad věcí. On jen zvedl pravé obočí a naznačil mi, že se tak vážně tvářit nemusím.
Vždycky mě prokoukne.
"Už je to moc dlouho," zahučela jsem. Když kolem procházel číšník, požádala jsem ho o další minerálku.
"Pořád nic?" zeptal se.
"Pořád nic ani ne," odpověděla jsem. "Jen mám poslední dobou furt pocit, že jsem do někoho zamilovaná. Ale vážně pořád, víš? Už pořádně ani nevím, jestli dokážu poznat, jestli to je doopravdy nebo si to jen říkám, protože jsem ze samoty tak zoufalá."
Nic neříkal, tak jsem pokračovala.
"Všichni kolem si pořád stěžují. 'Ten a ten mě chce, ale já chci jinýho', znáš to. A pořád s tím chodí za mnou. Mně na milostných úletech mých kolegyň opravdu nezáleží - a už vůbec jim neporadím, když ony jsou hetero a já lesba."
"Nechtěl bych pracovat v redakci," prohlásil.
"Já nechci pracovat v téhle. Všichni si tam jdou po krku a pomlouvají tě, jen se k nim otočíš zády," prohlásila jsem. "Jak ti to vůbec jde s tou knihou?"
"Dobře," přikývl. "Jen doufám, že pořád chceš první vydání s podpisem autora a vlastnoručním věnováním."
"Samozřejmě." Snažila jsem se znít ublíženě. "Jen pořád nevím, o čem píšeš."
"A tos mě k tomu psaní donutila," zasmál se tiše.
"Tak o čem to je?" chtěla jsem vědět.
"O jeřábovi," odpověděl s úsměvem.
"O jeřábovi?" nechápala jsem.
"A o dítěti," dodal potom. "Možná jsem spíš měl říct, že o dítěti, za kterým přiletí jeřáb."
Zůstala jsem potichu - pak jsem se rozesmála. Ale byla jsem mu vděčná. Tak vděčná, že to snad ani nešlo pořádně říct. Věnovala jsem mu herdu do ramene.
"Au." Třel si rameno, ale usmíval se. "Děje se něco, Tsuruko?"
"Dneska platím já."
***
Tsuru (鶴) znamená japonsky "jeřáb", ko (子) je "dítě" a často tím končí ženská jména.
Jeřáb v Japonsku symbolizuje bdělost, opatrnost, nevinnost a tisíc let štěstí.









To je tak krásné..Miluju tvoje povídky.
Tahle je úžasná. S tou první částí se úplně ztotožňuju :) (Jenom to mám trochu naopak - u mě není nikdo, do koho bych se zamilovala)