16. ledna 2011 v 20:58 | Garou-tan
|
Hmpf. Mohlo to být lepší...
***
Probudilo ji pípání - a zářivé bílá barva. Vystrašeně se rozhlédla.
Místnost rozezněl sytý hlas. "Probrala ses."
Překvapeně se na muže v černém podívala. "Co se stalo?"
Poukázal na přístroje vedle jejího lůžka. "Dopravní nehoda, zavinil ji tvůj bratr."
Otřásla se, když se jí začaly vracet vzpomínky. "Přežil to?"
Na chvíli se odmlčel, jako by hledal slova. "Do tvého bratra mi nic není."
Rozpačitě se podívala jinam. Nevěděla, co na to říct.
Stále upíral svůj pohled na ni. Čekal, až se ho opět zeptá.
Dlouho potichu nezůstala. "Nevíš, proč necítím nohy?"
Počkal, až se na něj opět podívá. "Protože jsi ochrnula."
Vyděsila se. "Ne!"
Přikývl. "Ale ano."
V očích se jí objevily slzy. "To přece není fér."
Přes jeho tvář se mihlo zamyšlení, dlouho však nesetrvalo. "Není."
Rozvzlykala se; marně se pokoušela otírat oči rukávem. "Tak proč?"
Stále ji upřeně pozoroval. "Protože to tak má být."
Vzmohl se v ní bezmocný vztek. "Říká kdo?"
Do očí mu spadlo pár havraních pramenů. "Mí nadřízení."
Na chvilku ji přemohla zvědavost. "Nadřízení?"
Přikývl. Pak ukázal na strop.
Zadívala se tím směrem. "Proč na sobě vůbec máš černou?"
Naklonil hlavu na stranu. "Protože už nikdy nebudeš šťastná."
Její prsty pevně sevřely sněhovou peřinu. "Za co?"
Vyslal svůj pohled z okna. "Můj nápad to nebyl."
Pohlédla stejným směrem; za sklem se mihl pár vrabců. "A kdo jsi?"
Vrabci přistáli na parapetu. "Tvůj osud."
Vrátila svůj pohled k němu. "Takže se mnou budeš už napořád?"
Nedal na sobě své překvapení znát. "Ano, budu."
Pousmála se. "Tak to by sis měl vzít alespoň jednu barevnou věc."
Přimhouřil oči. "Barevnou?"
Odrhnula si vlasy z očí. "Říkal jsi, že už nikdy nebudu šťastná, ne?"
Zamyslel se. Pak přikývl.
Pohlédla mu do sytě modrých očí. "Já jsem nešťastná jen o samotě."
*Padá na kolena*
Úžasné!