Nechutně romantická chvilka v práci pro The. Všechno nejlepší k narozeninám.
(Mám z toho divný pocit. Až moc divný pocit. Ach jo. Jdu sníst další čokoládu.)
***
Rozpačitě nahlédl do místnosti. "Chtěl jsi se mnou mluvit?"
Zvedl hlavu od papírů na stole a usmál se. "Mluvit ani ne, na tebe mi stačí se i jen dívat."
Cítil, jak mu rudnou tváře, ale pousmál se. "Máš nové brýle?"
Odhrnul si vlasy z očí a pohledem mu naznačil, aby se posadil. "Je rozkošné, že si všímáš drobností."
Sedl si na křeslo před jeho stolem. "Nic, co s tebou souvisí, není drobnost."
Propletl si prsty a opřel o ně bradu. "Nějaké drobnosti se mnou určitě souviset musí."
Zatvářil se zamyšleně. "Možné to je, ale já je tak nevnímám."
Položil jednu ruku na stůl. "Už jsem ti říkal, jak jsi roztomilý?"
Překryl jeho ruku tou svou. "Po dvacátém zopakování jsem to přestal počítat."
Zvedl jeho ruku ke rtům a políbil její hřbet. "A to, že máš krásné ruce, jsem ti říkal?"
Dotkl se prsty jeho rtů. "Říkáš to pokaždé, když je líbáš."
Něžně ho do jednoho z prstů kousl. "A také to pokaždé říkat budu."
Pohladil ho po tváři. "Jsi na právníka neuvěřitelně romantický."
Nespokojeně se zamračil. "V téhle chvíli obvykle říkáš, že mé rty jsou mnohem krásnější než tvé ruce."
Tiše se zasmál, natáhl se přes stůl a krátce ho políbil na rty. "Ty celý jsi krásnější než mé ruce."
Pozvedl obočí. "Má editor v popisu práce být tak okouzlující?"
Naklonil hlavu na stranu. "Editor ne, ale zamilovaný člověk možná ano."
Opět se zamračil. "Jen zamilovaný?"
Naklonil se nad stůl a prstem mu naznačil, ať učiní to samé. Nic neřekl.
Po chvíli váhání se přeci jen naklonil. Nevypadal příliš ochotně.
Vzal jeho tvář do dlaní a políbil ho. "Neber všechno tak doslova."
Trochu se odtáhl; vždycky to dělal, když chtěl obhájit své chování. "Jsem právník."
Přikývl. "Ano, to jsi, ale nemůžeš jím být dnem i nocí."
Opřel se o opěradlo židle a založil si ruce. "Můžu."
Zvedl se z křesla, obešel stůl a věnoval mu dlouhý pohled. Zůstal potichu.
Provinile odvrátil pohled. "Tak dobře."
Chytil jej za bradu, aby se na něj podíval. "No tak, úsměv ti sluší mnohem víc."
Povzdechl si, ale stejně se usmál. "Chtěl bych tě o něco požádat."
Přikývl. "Poslouchám."
Vstal a objal ho kolem pasu - jako by ho už nikdy nechtěl pustit. "Chtěl bych se s tebou projít."
Začal se probírat jeho vlasy. "A kam půjdeme?"
Zadíval se hluboko do jeho očí. "Kam jen budeš chtít."
Krátce ho políbil na rty. "A šel bys se mnou úplně kamkoliv?"
Na chvilku znejistěl, ale pak přikývl. "Úplně kamkoliv."
Naklonil se k němu, aby byl jeho šepot slyšet. "Tak to chci jít až na konec světa."
Překvapeně se odtáhl. "Proč na konec světa?"
Jeho pohled mu řekl, že je to ta nejjasnější věc pod sluncem. "Protože bychom tam byli jen my dva."









no wow, pěkně napsané a dá se to číst :)