Měla bych dělat úkol na matiku. Měla bych spát, protože zítra mám nultou hodinu.
Jenže mně se chce psát.
***
Nechci vědět, co je za den. Pak bych si domyslel, kolik chybí do konce týdne. A to vědět nechci. Až to přijde, tak to přijde.
Nejradši bych, aby to nepřišlo. Dnešek mi totiž stačil.
Třesou se mi ruce.
Svázal mi ruce a zavázal oči. Možná bych na tom našel aspoň trochu příjemného, kdyby na mě nepřivázal rolničky… Ještě teď se stydím. I když, já bych si stěžovat neměl. Jsem tu od toho, abych si podobné věci nechal líbit.
Tedy, já ne. To ten, kterého znají zákazníci. Ten, kterého nemrzí, že zase přišel o svítání.
Já ho vidět chci. Zvenčí.
Ale o tom si můžu leda nechat zdát. Se svojí "odvahou" určitě.
Co by mi to udělalo? Z okna bych (snad) přeskočil na strom. Pokud by se pode mnou nezlomila větev, měl bych šanci. Nevěřím, že trest za pokus o útek by byl horší, než je tohle.
Jsem naivní?
I kdybych nebyl, strašpytel jsem určitě.
Škoda, že nejsem ten pohádkový. Z těch se vždycky stávali hrdinové. Vždycky přemohli nějakého draka, zachránili princeznu, byli šťastní až do smrti.
Mám strach, že mě už můj drak sežral. A rovnou i začal trávit.
Ale nepřijde mi, že bych hnil.
To na tom bude asi jediná pozitivní věc. Jiní tomu říkají "dobré znamení".
Bohužel pro sebe na dobrá znamení nevěřím.
A věřím už vůbec na něco?
Ne. Nevěřím v nic a nevěřím ani na nic.
Jen vím, že chci pryč.









To je ďábelsky skvělé!