Vážně mi to tak trvalo? No do háje...
Netrhejte mi hlavu, prosím. Vodní dýmka vážně není má silná stránka.
***
Dlouho mu ale radost nevydržela.
"Proč je tady tolik lidí?" zeptal se Šklíby, když se z davu konečně vymotali. Stáli vedle dveří hostince - na vývěsním štítu stálo jméno U ztracené koruny.
"Promiň," usmál se omluvně Šklíba. "Zapomněl jsem, že dnes v noci začínají První svátky."
"První svátky?"
"Vidíš tu kašnu uprostřed náměstí?" Šklíba ukázal na vrchní část z černého mramoru, která čněla nad hlavami nadšených obyvatel hlavního města. Matně se leskla ve zlatavém světle pochodní a lampionů.
Na vrcholu kašny seděl tvor podobný ještěru; Chrise napadlo, že to možná bude ten Tlachapoud. Měl dlouhý krk, kulatou tvář se safírovýma očima - jeho výraz určitým způsobem připomínal úsměv - a roztažená křídla.
Na jeho hřbetě seděla žena ve vrstvených šatech. Rozverně se nakláněla z ještěrova hřbetu, na hlavě měla korunu a držela v ruce žezlo. Sochař i naznačil, že jí vlají dlouhé vlasy.
Vedle ní seděl muž, kterému z ramen splýval plášť. I on měl korunu, ale v pravé ruce držel meč. Chrisovi se zdálo, jako by chtěl každou chvilku seskočit a hrdě jej zvednout nad hlavu. Určitě by mu to nedělalo problém, ani kdyby ten meč byl sebetěžší.
"Vidím," odpověděl Šklíbovi.
"Tak to zvíře je Tlachapoud," dal se do vysvětlování Šklíba. "Na zádech mu sedí první král s královnou, ty podle legendy našel ve zdejších močálech. První svátky mají připomínat formování Srdcového království. Přes den se většinou pořádají trhy a všemožné soutěže, v noci pak všichni tančí v ulicích a zpívají."
"Slaví se to i v ostatních zemích?" zeptal se Chris.
"Myslím, že ano," řekl Šklíba, "jen tomu nejspíš říkají jinak."
"Aha," udělal Chris.
Zvědavě se rozhlédl po okolí - a ať dělal, co dělal, všechno se mu zdálo s rudým nádechem.
Plameny, šaty prostých lidí i temně modré nebe. Všude byla alespoň troška té samé rudé, kterou přetékal i královský palác.
Plameny, šaty prostých lidí i temně modré nebe. Všude byla alespoň troška té samé rudé, kterou přetékal i královský palác.
Napadlo ho, že to k Srdcovému království prostě patří.
Hned ho na jazyku začala pálit další otázka.
"Kde je král?" zeptal se nakonec.
Šklíbův úsměv trochu povadl, ale odpověděl.
"To tady nikdo neví."
"Jak to?"
"Loni zmizel - myslím, že se šel projít po zahradě - jenže se nevrátil. Od té doby o něm nejsou žádné zprávy."
"Promiň," zamumlal Chris.
"Neomlouvej se." Na Šklíbovu tvář se hned vrátil úsměv. "Nemohls to vědět."
"Ale stejně," začal Chris; jenže Šklíba si položil prst na rty, aby ho umlčel.
"Nemáš s tím nic společného. Tak se netrap, dobře?" Věnoval Chrisovi opravdu široký úšklebek. Zrzek se na něj chvilku díval - a pak se rozesmál.
Nadechl se, aby něco řekl.
"Ne," zarazil ho Šklíba. "Žádné omluvy."
"Tak dobře," vzdal to Chris. Než tomu stihl zabránit, zívl.
"Nejsi unavený?" naklonil hlavu na stranu Šklíba. Tentokrát byl jeho úsměv starostlivý.
Chris přemýšlel, co na to říct; nakonec jen přikývl.
Mladík zvedl hlavu a chvilku pozoroval vývěsní štít. Pak se spokojeně ušklíbl, vzal Chrise za zápěstí a zatáhl ho do hostince, u nějž stáli.
"Znám se s hostinským. Určitě pro nás někde najde pokoj. Máš hlad?"
"Trochu," přiznal Chris. To už se za nimi dveře do hostince zavíraly.
Kdoví jakou rozlehlostí se podnik nepyšnil. Bylo v něm asi deset stolů - každý se čtyřmi židlemi, naproti dveřím stál bar. Vpravo od baru se nacházelo dřevěné schodiště (Chris usoudil, že pravděpodobně povede k pokojům), vlevo temně rudý závěs.
Při zazvonění zvonku na dveřích zpoza něj vyšel drobný muž. Přes kulaté brýle se zadíval jejich směrem; a na tváři se mu rozlil úsměv.
"Šklíbo!"
"Sente," oplatil mu úsměv Šklíba. "Jak se ti daří?"
"Dobře, dobře. O Prvních svátcích se vždycky dobře vydělává," mrkl spiklenecky. "Co to, že ses tady zastavil?"
"Potřeboval bych pokoj pro dva. A dvakrát tu tvou specialitu."
Sent se zadíval na Chrise. Ten pod zkoumavým pohledem trochu znejistěl - pak se na něj hostinský usmál. Zrzek mu úsměv váhavě oplatil.
"Považuj to za vyřízené," prohodil s úsměvem Sent. "Jen to jídlo chvilku zabere." Pak ukázal na závěs. "Někdo by s vámi mezitím rád mluvil."
"Někdo?" pozvedl obočí Šklíba. Věděl, kdo by ten někdo mohl být.
"Ano, někdo," přisvědčil Sent. "Víš, jak umí být netrpělivý, tak šup."
Za závěsem je přivítal kouř. Spousta kouře.
"Vážně bys toho měl nechat," rozkašlal se Šklíba. Od stěny jeho směrem hned přiletěl další kouř.
"Vážně bys mi to měl přestat říkat," odvětil oslovený.
Chris se ho v kouři snažil vypátrat - brzy mu ale začaly slzet oči a on je raději zavřel. Šklíba po chvilce hledání otevřel okénko, aby alespoň trochu kouře dostal ven.
"Sent říkal, že s námi chceš mluvit," řekl, když se posadil na jeden z polštářů. Chrise usadil vedle sebe.
Další kouř tentokrát zamířil k okénku.
"Ano, to říkal," souhlasil hlas. Silueta jeho majitele se pomalu rýsovala ve slábnoucím kouři. "Jsi zvědavý, Šklíbo." Neptal se, konstatoval. "A taky přesvědčený, že se to týká Christophera." Souhlasně přikývl a opět vydechl kouř.
"Chrisi," oslovil pak zrzka, "klidně se ptej."
Ten se ale zadíval na Šklíbu, jako by ho prosil o radu. Šklíba pohlédl na postavu skrytou v kouři - ta jen pokrčila rameny.
"Tohle je Absolen," poukázal do kouře mladík. "Dokáže ti odpovědět na jakoukoliv otázku, ale nikdy ne přímo, takže se ke všemu musíš dopracovat sám. Jak vidíš, tak strašně rád kouří."
Ozvalo se cvaknutí a dlouhý povzdech. Pak se kouřem mihla štíhlá ruka a postava nabrala na zřetelnosti.
Po chvíli kouř místnůstku z větší části opustil.
Uprostřed stála vodní dýmka - Chris si ale nebyl příliš jistý, protože ji nikdy na vlastní oči neviděl.
"Ano, je to vodní dýmka," ozval se Absolen.
Když Chris vzhlédl, spatřil na polštářích sedět chlapce, maximálně dvanáctiletého. Oči měl vědoucné a jistým způsobem znuděné, vlasy zářivé modré. Ani zdaleka nevypadal jako příslušník Srdcového království.
"Jsem z Pikového," podotkl Absolen. Zvedl dlaň - byl na ní černý pik. Chris ani nestihl formulovat svou otázku, když Absolen pokračoval: "Každý v Podzemní říši má znak království, na jehož území se narodil. Neurčuje se podle rodičů, čistě podle místa narození. Já sám mám všechny předky Pikové, samozřejmě ale může nastat situace, že někdo z Kárového království bude mít dítě s někým ze Srdcového, přičemž se dítě narodí na území dejme tomu Křížového království."
Zrzek si v hlavě všechny informace srovnal; a Absolen ho přitom beze slov pozoroval.
"Ano, existují i tací, kteří žádný znak nemají," dodal potom. Loupl jasně modrým pohledem po Šklíbovi a pozvedl obočí.
"Třeba já," řekl po chvíli mladík. "Nevím, jestli jsem se narodil na hranici dvou království, nebo je to nějak jinak - ale ani Absolen mi nedokázal odpovědět."
"Částečně se dá soudit podle atmosféry, ta se po rodičích dědí," začal Absolen a natáhl se pro dýmku - nakonec si to ale rozmyslel. "Každé království má svou atmosféru. Je to celkem složité, takže to řeknu tak, že každé království má určitou barvu. Určitě sis všiml, že Srdcové je rudé."
Chris kývl.
"To kvůli zdejším bažinám. Stoupá z nich něco rudého, co se vsáklo do zdejších obyvatel. Kárové, tomu patří zelená. Většinu území zabírají lesy a louky - přímo to tam tou smaragdovou září. Pak je tu Pikové. Nejspíš sis domyslel, že bude modré; je totiž ve vysokých horách. Barva Křížového balancuje od pískové po sytě oranžovou - část království je pod zemí, protože se lépe dostanou k vodě a nehrozí jim žádná písečná bouře."
Chris se nadechl k otázce.
"Ano, barva souvisí s terénem království. Jsi opravdu bystrý, už jsem to říkal?"
Po chvíli ticha přeci jen sáhl po dýmce. Když vydechoval kouř, spokojeně se pousmál.
"Proč jsou vůbec Pikové a Křížové království tak za dobře?" zeptal se nakonec Chris.
"Tamní obyvatelé jsou odolní, hlavně kvůli podmínkám," odpověděl Absolen. "Navíc mívají v povaze uzavřenost a odtažitost od cizinců, takže je leccos spojuje. Samozřejmě tu jsou spousty rozdílů, ale hlavně díky častému obchodování k sobě našli cestu."
Opět nasál vzduch z dýmky a vydechl směrem otevřeného okénka.
"Ale vážně nevím," zadíval se potom na Šklíbu. "Tobě na tom stejně už nesejde, Šklíbo."
Šklíba na to nic neřekl. Už je to dlouho, co se svým původem přestal zabývat.
"Ptej se," vybídl Chrise Absolen.
A ač si byl jistý, že znění jeho dotazu chlapec moc dobře zná, zeptal se.
"Můžu se nějak dostat domů?"
Absolen neodpověděl hned - vypadal zamyšleně. Odpověď znal ještě dřív, než se ho zrzek zeptal, ale přemýšlel, jak přesně ji formulovat. Snad aby své rozhodování uspíšil, si dal mezi rty koncovku šlauchu a zhluboka se nadechl. Pak kouř vyslal obvyklým směrem.
"Jednoho dne poutníka přepadla bouře. Přes déšť neviděl na krok, s každým jeho krokem se blýskalo a hřmělo. Co byste mu doporučili, aby udělal?"
Jeho průzračné oči se zadívaly na Šklíbu, pak na Chrise.
"Výborně," přikývl a zvedl koncovku ke rtům. Pak mávl rukou, aby jim naznačil, že chce být sám. "Víc už vám nepomohu."









Krásné :)