close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jen pár slov

24. prosince 2010 v 11:13 | Garou-tan |  Originální
Pro Fabianu, protože mě už tolikrát chválila. A protože miluju její povídky i básně, ač jejich čtení umí bolet.
Pro Atyiyu, protože ať si od ní přečtu cokoliv, vždy je to něco nádherného.
Pro Elišku Linn a Hanku Rose, protože mě baví jejich články a jsou to správně praštěné sestry.
Pro Malé Chluaté Stvoření z Alfa Centauri, protože i sebekratší návštěva jeho planetky (či jeho komentář tady u mě) mi vždy přinese úsměv na mou vlčí tvář.
Pro Le fille Ash, protože její slova mi vždy umí zvednout náladu.
Pro The, protože nemám žádný čaj, který bych jí dala - a že já jí něco dát opravdu chci.
A pro všechny ostatní, kteří tu kdy zanechali a plánují zanechat komentář. Protože právě komentáře mi připomínají, proč vlastně píšu.
Takže - jedna vlčice vám přeje Veselé Vánoce. (Popřála by i splnění všech přání, ale takový charakter není.) A také splnění všech vašich přání. (Dobře. Vlčice je charakter… ale jenom na Vánoce.)


***

Rázuješ si to chodbou, na nose brýle, v rukou knihu o trestním právu. Klapot tvých podpatků tlumí měkký koberec z drahé látky, míjíš zlaté svícny a kašmírové záclony - nechápeš, proč tví rodiče tak trvají na všem tom zbytečném přepychu.
"Mladý pane!" ozve se něčí hlas. Ohlédneš se.
Běží k tobě Russel, ještě v cestovním plášti. Úplně jsi zapomněl, že se dnes vrací z Francie, kam doprovázel Nicholase. Zadoufáš, že ti Nicholas něco mohl poslat.
"Nemusel jsi tak pospíchat," uvědomíš ho.
"Omlouvám se, mladý pane," vydechne. Pak začne pátrat po kapsách svého kabátu. "Nebyl jste k zastavení."
"Tak to bych se měl omlouvat spíš já, nemyslíš?" pousměješ se.
Přechází tvou poznámku a natáhne k tobě ruku s pomuchlanou obálkou. Je na ní napsané tvé jméno - tím rozkošným, úhledným rukopisem. 
Nicholasovým rukopisem.
"Nicholas vám posílá dopis," řekne ti Russel. "Máte si ho přečíst u sebe v pokoji."
"Zajisté," přikývneš. "Děkuji ti, Russele."
"Nemáte proč, mladý pane," usměje se v odpověď Russel. "Dám vám včas vědět, kdy se do Francie vracím."
Opět kývneš - pak se i s dopisem v rukou vydáš do svého pokoje. Nemůžeš se dočkat, až si pročteš vše, co ti chce Nicholas říct.

Sedneš si ke stolu, nedočkavě vytáhneš z obálky papír a rozložíš jej. Když odkládáš brýle, třesou se ti ruce nervozitou. Na chvilku se zaposloucháš do praskání ohně v krbu - přestanou se ti třást ruce, i tvůj dech se uklidní.
Představíš si Nicholasův hlas a očima se vpiješ do jeho písma.
"Můj nejdražší příteli,
má cenu se ptát, zda jsi v Paříži už někdy byl? Když si vzpomenu na vášeň, s jakou Tě Tvůj otec dříve brával na cesty po Evropě, napadá mne, že by můj dotaz byl zbytečný. Obzvlášť proto, že to od Tebe jsem dostal doporučení ohledně mé současné školy - vzpomínáš? Říkals mi, že pokud tu nějaká univerzita za něco stojí, určitě je to tahle.
Dnes, zrovna uprostřed jedné přednášky, poprvé padal sníh. Nemohu se dočkat, až bude celá Paříž skrytá pod sněhovou peřinou - zajisté to bude nádherný pohled. Nemyslíš?
Říkals mi, ať nezapomenu napsat, jak se mi daří, tak Ti tedy dávám na vědomí, že přímo skvěle. Vypadá to, že má francouzština není tak příšerná, jak jsem obával, a potkal jsem tu spousty úžasných lidí. Obávám se však, nejsou ani zdaleka tak úžasní, jako jsi Ty.
Ale dost už o mně.
Jak se vůbec daří Tobě? Ze srdce doufám, že co nejlépe. Říkal jsem jednomu z profesorů, že studuješ práva - prý jsou neskutečně těžká. Je to tak? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel; nestěžoval sis a nezdálo se mi, že by Ti studium dělalo nějaké potíže.
Jak vůbec vycházíš s rodiči? Když jsem odjížděl, odmítal jsi s nimi mluvit - udobřili jste se? Věřím, že ano. (Jen se obávám, abych nebyl příliš naivní. Oba o Tvé tvrdohlavosti víme své.) Ač je pro ně důležitý luxus a drahý nábytek, i Ty jako jejich syn v jejich srdci musíš mít místo, nemyslíš?
Nezahltil jsem Tě svými dotazy příliš? (Opravdu bych se měl zbavit zlozvyku se stále na něco ptát. Zvědavost přeci zabila kočku - a já bych teď opravdu nerad umíral.) Protože kromě nich bych Ti i rád něco řekl.
Je zvláštní, co všechno si člověk dokáže díky odloučení uvědomit; ač v mém případě mě odloučení spíš utvrdilo v mých domněnkách. Tady v Paříži jsem přestal sám sobě lhát a dokázal si přiznat, proč přesně jsem byl ve Tvé společnosti tak nesvůj.
Ani nevíš, jak se stydím, že jsem nenašel odvahu Ti to říct do očí, a namísto toho použil jen dopis. Musím být opravdový zbabělec - ale chci, aby ses to dozvěděl. Možná na formě až tolik nezáleží a já si jen dělám zbytečné starosti.
Odpusť, odběhl jsem od tématu.
Chci Ti říct, že…
Miluji Tě, můj nejdražší příteli. Miluji Tě, ale ani zdaleka ne způsobem, jakým se sluší.
Toužím se ztratit ve Tvém objetí, dýchat vůni Tvých vlasů a cítit Tvé teplo. Myslíš, že bych i slyšel bít Tvé srdce? Zajisté bych se o to alespoň pokusil. Slyšel jsem vůbec někdy Tvé srdce bít, můj příteli? Nemohu si vzpomenout. Ani Tvé objetí si nedokážu vybavit - a to jsem pryč teprve tři měsíce. Řekni, nevíš proč?
Je to snad trest za to, že kromě objetí toužím i po Tobě samotném, můj příteli? Po Tvých rtech a jejich polibcích, po pohlazení Tvých horkých rukou i po spatření tvého nahého těla; určitě musí být nádherné, stejně jako Tvá tvář. Víš, že máš kouzelný úsměv? Učaroval mi už před několika lety, když jsme se poprvé setkali.
Ale zajisté učaroval i spoustě dam a slečen. 
Vím, že každá z nich je stokrát lepší partií, než jsem já. Vím to, ale stejně bláhově doufám, že by sis mohl vybrat mě a věnovat mi svou lásku. Pověz, můj příteli, jsou všichni takoví? Ti, kteří milují? Nevím, co si o sobě mám myslet - jediná věc, kterou jsem si jistý, je má láska k Tobě.
Až příliš bolí, než aby se mi pouze zdála.
Pochopím Tvé odmítnutí i požádání, abych se Ti vyhýbal. Druhou možnost bych možná přivítal - chci s Tebou zůstat i jako přítel, ale bojím se, že bych Ti svými city jen způsoboval problémy. A to si ani v nejmenším nepřeji.
Ve Španělsku se říká, že nabízet přátelství zamilovanému je stejné, jako dát chléb tomu, kdo umírá žízní. Jak rád bych se napil Tvé lásky - jenže smím? Smí vůbec někdo jako já snít o Tobě?
Omlouvám se, své myšlenky sotva stíhám sledovat. A ovládat je se zdá zhola nemožné. Nemohu jim zabránit, aby se zabývaly Tebou, ani je přimět, aby se soustředily na studium. Proto už naposledy - miluji Tě. Tak, jako nikoho jiného.
Nicholas."
Musíš si jeho vyznání přečíst třikrát, než uznáš, že je opravdu skutečné. Dopis ti padá z rukou, pohřbíváš obličej do dlaní. Nemůžeš tomu uvěřit, je to na tebe příliš.
Začnou se ti třást ramena a tvé dlaně brzy smáčí slzy - brzy se jich pár vpije i do dopisu. Nedokážeš zabránit tichým vzlykům a stále dalším slzám, které opouští tvé oči; a ani jim zabránit nechceš.
Jak je to dlouho, cos naposledy plakal štěstím?
Příliš, příliš dlouho - je to snad důvod, proč teď nemůžeš přestat? Sice skrýváš tvář ve svých dlaních, ale tvých rtů se zmocnil úsměv. Plný takové radosti, jako by se ti do rukou dostalo všechno štěstí, které na světě je.
Necháš ruce klesnout podél těla, opřeš se o měkkou židli a zakloníš hlavu. Dlouho zasněně pozoruješ strop svého pokoje a vyčkáváš; jediným doprovodem ti je praskání ohně v krbu - a brzy se k němu přidá i tvůj smích.
Upřímný a čistý. Ten, který slýchával jedině Nicholas.
Sametovými rukávy si usušíš oči a tváře, nakloníš se zpět ke stolu a bereš si ze šuplíku několik papírů.
Hned se chopíš pera, namočíš jej do inkoustu a začínáš psát, dokud jsou všechny dojmy a pocity ještě čerstvé. Píšeš a píšeš, rychle a téměř nečitelně, abys každou myšlenku přenesl na papír. Brzy ti tepe v zápěstí, ale vůbec na to nehledíš.
Tak dlouho jsi na tahle slova čekal!
Chceš mu říct úplně všechno. Jak ses zamiloval do jeho čokoládových očí, když do tebe vrazil na Oxford Street. Jak tě ničilo, že jsi mu směl být jen přítelem, ač jsi toužil trávit noci v jeho společnosti, šeptat mu do vlasů zamilovaná slůvka a provádět s ním vše, co ti za léta vašeho přátelství přišlo na mysl. 
Jak jsi byl zároveň s tím rád, že mu smíš stát po boku. Byť bez šance naplnit svou touhu po něm.
Tolik slov, tolik myšlenek, tolik pocitů - a ty bláhově doufáš, že je zachytíš všechny. Věříš své ruce, že napíše vše, co tvé srdce chce vykřičet do světa. Sedíš proto u svého stolu dlouho do noci; ke spánku se odebereš až nad ránem. Jsi unavený, ale šťastný - a možná proto usínáš, jen se tvá hlava dotkne polštáře.
Mám hádat, o čem se ti zdá?

I dalšího rána, když služebná roztahuje těžké závěsy, si pořád přijdeš jako ve snách. U snídaně s tebou není rozumná řeč, a když ti při procházce po zahradě Russel sdělí, že se vrací za deset dní, téměř ho ani nevnímáš.
Brzy se vracíš do svého pokoje a zamykáš dveře - sám ani nevíš proč. Sedáš si ke stolu, letmo pohladíš pohledem Nicholasův dopis a bereš do ruky svůj; potřebuješ se na něj podívat a přesvědčit se, žes to opravdu napsal, jak nejlépe bylo možné.
Nedocházíš ale dál, než ke druhému řádku. Rozhořčeně papír muchláš a vztekle jej hodíš do ohně; chvilku se díváš, jak tvé vyznání tráví plameny, pak se otáčíš ke stolu a bereš do ruky pero.
Bylo to napsané špatně.
Popsal jsi oboustranně celý papír, ale stejně jsi vůbec nic neřekl. Jak jen to ti básnící dělají, že jim k vyprávění spletitých příběhů a hnutí mysli leckdy stačí pár slov či veršů?
Jak rád bys teď jedním byl - hned bys měl pro Nicholase příhodnou odpověď. Jasnou a stručnou, ale přitom by nezabírala příliš místa. Jenže ty básníkem nejsi; musíš si tedy vzít nový papír a přemýšlet, protože múza tvou ruku nepovede.
Z minut tvého čekání se skládá hodina a brzy není sama - nevnímáš, jak rychle čas běží, potřebuješ jen vymyslet odpověď. Napadá tě tolik slov, ale všechny se ukazují jako bezcenné řeči, bez nichž by se dopis obešel.
Oheň v krbu, jindy tak ochotný rádce, si s tebou nepřeje mluvit a namísto toho tiše praská a hladově polyká všechna polena, která do něj během noci přikládáš.
Tvé oči znají jen dva pohledy - do ohně a na papír. Ani jeden ti příliš nepomáhá. Oheň je moc jasný a příliš hlučný, papír naopak zeje prázdnotou a obklopuje jej ticho. Ať hledíš na to či ono, stále okusuješ konec svého pera a zavrhuješ vše, co ti přijde na mysl.
Ignoruješ starosti služebnictva i svých rodičů, protože ze svého pokoje stejně příliš nevycházíš. Jen občas zmizíš do kuchyně pro trochu jídla nebo džbán s vodou - samozřejmě tak, aby si toho nikdo nevšiml. 
Nechceš, aby tě někdo rušil.
Víš, že ti utíká čas, a snažíš se proto napsat svou odpověď co nejrychleji. Ale pokud tě konečně napadnou ta správná slova, nestihneš je ani napsat na papír a už se ztratí z tvého dosahu.
Toužíš vědět, proč tě vůbec nechtějí poslouchat.
Sám už nevíš, nad čím přemýšlíš usilovněji - zda nad odpovědí, nebo všemi těmi ztracenými myšlenkami. Nedokážeš to rozlišit a ani se o to nesnažíš; jsi ztracený ve svém vlastním labyrintu.
Tak ztracený, že občas i přes všechnu snahu usneš.

Probudí tě zaklepání.
Rozespale otevřeš oči a přejedeš si rukou po tváři. Snažíš se rozvzpomenout, kdy přesně jsi usnul, ale příliš se ti to nedaří.
Tedy, vůbec se ti to nedaří.
Zaklepání se ozve ještě jednou, tentokrát doprovázené hlasem. "Mladý pane?"
"Pojď dál," odpovídáš automaticky, aniž bys pořádně přemýšlel, komu vlastně ten hlas patří.
"Přejete si mu po mně něco poslat, mladý pane?" Do tvého pokoje vchází Russel, oděný v cestovním plášti. Paměť tě upozorní, že se dnes vrací do Francie.
Úplně jsi na to zapomněl. Vrhneš rychlý pohled na prázdný papír, na němž jsi přenocoval - a múza ti konečně věnuje letmý polibek na tvář. Nepřemýšlíš nad tím, že nejsi básník ani prozaik, jen namočíš pero do inkoustu a přejedeš s ním po papíře, zanechávajíc po sobě pár slov. 
Pár slov, která vložíš do obálky a tu vtiskneš svému příteli do rukou.
Pak mu položíš dlaň na rameno.
"Šťastnou cestu," usměješ se.
"Děkuji, mladý pane," ukloní se uctivě on, načež za sebou zavře dveře. Chvilku posloucháš, jak jeho kožené boty tiše dusají na drahém koberci, pak vstaneš ze své židle a padneš na měkkou, už dlouho neustlanou postel.
Jsi se sebou spokojený.
Ač na papíře v Russelových rukou stojí jen: "Já Tebe víc. Veselé Vánoce".

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Taychi Taychi | Web | 24. prosince 2010 v 12:13 | Reagovat

Dokonalé *o*....já...chci další podobnou povídku *o*

2 The The | Web | 24. prosince 2010 v 12:25 | Reagovat

Povídka úžasná. Je to skvělý dárek k Vánocům..vážně.
Děkuju. Za to, že jsem mezi těmi, kterým jsi to věnovala. Ani nevíš, jakou z toho mám radost.
Z povídky anebo obrázku mám vždycky větší radost než z čaje. Možná proto, že mám dva čajové kalendáře a vždycky nějaký dostanu k Vánocům od rodinky.
Takže..děkuju. Moc a moc.
(Už bych měla dokončit ty svoje dárky. Napíšu ti, až budou hotové, pro tebe mám taky něco schovaného. ^^)

3 Calestin Calestin | Web | 24. prosince 2010 v 13:05 | Reagovat

Líbí se mi, jak je to napsané. Libí se mi jméne. Líbí se mi myšlenka. Líbí se mi všechno, protože to psala autorka, kterou znám od první třídy a už od první třídy vím, že toho dokáže hodně. Veselé Vánoce :).

4 Destiny Destiny | Web | 24. prosince 2010 v 13:20 | Reagovat

Krásný úvod a ještě krásnější povídka :)

Veselé Vánoce :)

5 Atyiya Atyiya | Web | 26. prosince 2010 v 23:07 | Reagovat

Děkuji za krásný dárek, na který jsem sice přišla později, ale o to větší z něj mám radost :o)
Doufám, že tě nezklamu a stále budeš mít důvod si u mě číst :)

6 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 31. prosince 2010 v 15:48 | Reagovat

Že já tyhle věci najdu vždycky tak pozdě :)
Povídka je nádherná, dokonale dokonalá. Dlouho jsem nečetla nic tak upřímného. Dochází mi slova, rozpouštím se :)
Miluji tvé povídky!

7 Hanka Rose Hanka Rose | Web | 1. ledna 2011 v 14:52 | Reagovat

Moc děkuji za dárek. Sice jsem ho objevila až teď, ale rozbaluji ráda kdykoli. Povídka je opravdu úžasná, četla jsem ji jedním dechem. Moc se mi líbila, jako asi všechno, co jsem tady na blogu četla...
Ještě jednou moc děkuji :)

8 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 1. ledna 2011 v 15:32 | Reagovat

I pár slov umí být tím nejhezčím, nejhřejivějším a krásně se rozbalujícím dárkem.
Nádherně z úplně jiného a zvláštního pohledu psaná povídka, která mě skutečně u srdíčka chlupatého zahřála a potěšila a moc mě mrzí, že jsem ji objevilo až teď a omlouvám se ti! Vsadím se, že z tebe jednou bude velká vlčí spisovatelka a vydáš knihu vázanou v (samozřejmě umělé a šetrné) kožešině, se kterou se budu moci občas v noci pomazlit a uvrhnout sama sebe ve svět tvé fantazie - který se mi už svou huňatostí nesmírně zamlouvá!
Děkuji :) Posílám "jen zavytí" za ta "jen slova", která mají sílu hybatele lidské naděje a pocitu štěstí k výšinám.

9 Rhea Rhea | 7. října 2011 v 12:00 | Reagovat

Skvělá povídka. Jak málo slovy lze říct tak hodně. Strašně se mi to líbí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama