close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Druhá karta

18. prosince 2010 v 17:26 | Garou-tan
Nějak nevím, co bych měla říct... snad jen, že je to oproti minulé kapitole o trochu delší.
Mám zase ten pocit, že moje psaní "není ono". Asi mě saje emocuc a já, bohužel pro sebe, netuším, jak se ho zbavit. Neteče nám voda. Přijdu si divně a nevím, jestli to je chyba má, nebo za to může slečna L, respektive věci, které jsem se o ní dozvěděla. 
Jdu svému doupěti došít nový kabát. Poslechnu si při tom své nejoblíbenější písničky. Pak se uvidí.
Dobře, už toho nechám. Tady to je.


***


Chris netušil, co si o něm má myslet.
Shlížel na něj těma jasnýma očima, s jeho rty si hrálo spokojené pousmání - jako by mu Chrisův spěch udělal opravdovou radost.  Do očí mu spadala tmavá ofina; Chrisovi se zazdálo, že na světle vrhá modré odlesky.
Stejně modré jako dým, který Chris pronásledoval.
"Děje se něco?" rozšířil se úsměv na mladíkově tváři. Zrzkovi došlo, že ho celou dobu zkoumal nedůvěřivým pohledem.
"No tak," ozval se jeho hlas těsně před Chrisem. Modrozelené oči i radostný úsměv byly najednou přímo před ním. "Děje se něco?"
Určitě z té budky musel seskočit.
"N-ne, nic." Chris o krok ustoupil - byl z toho úsměvu a jiskřivých očí nesvůj.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se zvědavě mladík.
"Jak se jmenuješ ty?" ohradil se hned Chris. Ostrý tón překvapil i jeho.
"Šklíba," usmál se v odpověď mladík. Zrzek nabyl dojmu, že jinak by se snad ani jmenovat nemohl.
"Já Christopher," odpověděl po chvíli Chris.
"Christopher?" Úsměv na Šklíbově tváři nahradilo zamyšlené překvapení. Dlouho mu však nevydr-želo. "Takže ti můžu říkat Chri?"
Chris měl pocit, že i kdyby mu to zatrhl, Šklíba by si z toho nic nedělal.
"Nemáš hlad?" ozval se po chvíli.
"Mám," přiznal Chris. 
"Tak pojď," vyzval ho Šklíba. Vzal zrzka za zápěstí a rozešel se po spuštěném padacím mostu; a ať se Chris snažil sebevíc, vůbec jeho kroky neslyšel. "Znám jedno úžasné místo. Nevím, jestli tě tam nasytí, ale chutnat ti bude určitě."
"Počkej," vytrhl ruku z jeho sevření Chris. Šklíba se k němu otočil.
"Ty nejsi odtud, viď?" pousmál se. Ani zdaleka to nepřipomínalo jeho obvyklý, široký úsměv - tenhle se Chrisovi zdál neuvěřitelně upřímný. Jako by se ho Šklíba snažil uklidnit. Věděl, že jeho úsměvu může věřit, ale stejně si zachoval trochu odstup.
"Nejsem," kývl Chris.
"A odkud?" vyzvídal Šklíba.
"Z Anglie," odpověděl Chris.
"Anglie? Kde to je?" Šklíba naklonil hlavu na stranu. Pak ke Chrisovi tiše přišel, naklonil se k němu a na chvilku tak zůstal. Když se odtáhl, nevědomost z jeho tváře zmizela. "Takže jsi ze shora?"
"Ze shora?" nechápal Chris. Zvedl hlavu k obloze - nic zvláštního tam neviděl.
"Určitě jsi ze shora," zaradoval se Šklíba. S nadšeným úšklebkem na tváři Chrise opět vzal za zá-pěstí a vyšel, táhnouc zmateného chlapce za sebou. "Musím tě za nimi vzít." Pak se na zrzka ohlédl a řekl: "Budou mít radost, uvidíš! A umí skvěle vařit čaj."
"Kdo?" zmohl se ještě na dotaz Chris.
"Zajíc Březňák," vysvětlil Šklíba, nepolevujíc ze své rychlé, tiché chůze. "Ale měli by tam být i Plch a Kloboučnice." A ještě nějakou chvíli mluvil dál.
O Chrisův zmatek se příliš nezajímal - tak za ním Angličan jen tiše kráčel, nevěda, co by měl říct.
Jen přemýšlel, zda může zajíc vařit čaj.

"Koho nám to vedeš, Šklíbo?" vzhlédla od stolu žena. Na hlavě jí seděl obrovský fialový klobouk s rudou stuhou a černými růžemi; a její načervenale hnědé oči se zabodávaly přímo do zrzka, který vedle Šklíby stál. Propletla prsty a opřela si o ně bradu, pak jí na tváři zahrál úsměv.
"Je ze shora," řekl hrdě Šklíba. "A jmenuje se Christopher."
"Připomíná mi Alenku," ozval se světlovlasý muž, když odložil šálek čaje. 
"Tobě připomínají Alenku úplně všichni," zachechtal se chlapec se střapatými, hnědými vlasy.
"Ale ty rozhodně ne, Březňáku," oplatil mu to zlatovlasý.
"No tak," vyslal po nich zpytavý pohled Kloboučnice. "Plchu? Sušenky, prosím."
Zlatovlasý ženiným směrem hodil krabičku; a když ji chytala do rukou, Chris a Šklíba si už sedali ke stolu. Přesněji Šklíba usadil Chrise do čela a sám se uvelebil vedle něj. Po chvíli se natáhl pro šálek s čajem a napil se.
Zrzek už dávno vzdal pokusy o pochopení toho, co se kolem něj děje.
"Vypadáš zmateně, Kristopre," podotkla Kloboučnice, berouc do ruky jednu sušenku. Zatím, co ji chroupala, Chris přemýšlel, jestli ten výrazný přízvuk byl či nebyl chtěný.
"Kdo by nebyl, mít za průvodce Šklíbu," povzdechl si Plch sklíčeně. "Kdo se má ve všech těch úsměvech, grimasách a šklebech vyznat?"
"On se v nich vyzná," ukázal na Šklíbu Březňák.
Plch po něm vrhl zamračený pohled.
"Nechceš se třeba na něco zeptat?" vyslala Kloboučnice Chrisovým směrem další otázku. Houst-noucí atmosféra kolem Plcha a Březňáka se hned rozplynula - oba se na zrzka zadívali, stejně tak i Šklíba.
Chris díky jejich pohledům znejistěl, zvědavost ho ale přiměla promluvit.
"Kde to jsem?"
"To je dobrá otázka," kývl uznale Březňák. "Kde vlastně jsme?"
Kloboučnice oba dotazy ignorovala; namísto toho hodila Chrisovi sušenky. "Dej si," vybídla ho. "Pomáhají na nervy."
"Pokud ještě nějaké máš," podotkl Plch.
"Když není mozek, nejsou ani nervy," přikývl Březňák. Na tváři se mu objevil soucitný výraz.
"Jsi v Srdcovém království," ujal se slova Šklíba.
"Neptej se," zarazila Chrise Kloboučnice. Pak si utáhla stuhu na svém klobouku, čímž uklidnila začínající hádku mezi Březňákem a Plchem, a pokračovala: "Ty jsi z Nadzemí. Pod ním je Podzemní říše rozdělená na čtyři království. Vy jich tam nahoře máte asi o dost víc, ale tady nemůžeme tak plýtvat."
"Čím plýtvat?" nechápal Chris. Krabička se sušenkami už byla prázdná, tak se alespoň chopil svého šálku s čajem.
"Esy," poučil ho Březňák.
"Jsou totiž jen čtyři," dodal Šklíba.
"A bez Esa nemůže fungovat žádné království," doplnil je Plch.
Chris se s nadějí v očích zadíval na Kloboučnici - ona jediná se zdála dost "normální" na to, aby chápal její výklad.
"Všechna království mají stejný systém," začala Kloboučnice. "Mají Královnu, Krále, Spodka, vojáky, Kurýra a Eso." Pozvedla obočí a Chris přikývl, že zatím rozumí. "Král a Královna vládnou a musí být svoji, ale většinou je to tak, že spolu nemají děti, protože to nebývá svatba z lásky."
"Vážně?" skočil jí do řeči Chris.
"Samozřejmě," přisvědčil Plch.
"Mít děti z donucení je přece nesmysl," přidal se k němu s úsměvem Šklíba.
"U vás to tak je?" zeptal se Březňák.
"Teď už tolik ne, ale dřív ano," odpověděl Chris.
Všichni čtyři jeho společníci si vyměnili pohledy - zrzek se rozpačitě kousl do rtu.
"Nadzemí bylo vždycky divné," poznamenal Plch.
"Obávám se, že Krisovi přijdeme divní naopak my," zasmála se Kloboučnice. "Ale to vyřešíme až potom. Spodek Králi a Královně pomáhá, většinou je to nějaký přechytralý učenec nebo úkladný, ovšem věrný vrahoun. 
Vojáky určitě máte taky ne? Tady dole mají hodnosti od dvojky do desítky, dvojka je nejvyšší."
"Takže jednička je to Eso?" zeptal se Chris, když odložil šálek s čajem.
"V podstatě ano," přikývla Kloboučnice. "Šklíba říkal, že esa jsou čtyři, takže jedno na každé krá-lovství. My máme Tlachapouda, Kárové Pentlochňapa, Pikové Grifona a Křížové Zloškrva." Chris neměl ponětí, co si má pod těmi jmény představit - a raději se ani neptal.
"Esa se hodně užívala ve válkách, ale jinak jsou hlavně symbol království," dokončila svůj výklad Kloboučnice.
"Brzy ani nebudeš muset používat minulý čas," posteskl si Plch.
"Jak to?" zajímal se Chris.
"Mezi naším a Károvým královstvím se nejspíš brzy rozpoutá válka," vysvětlil Šklíba. "Královna se tomu snaží zabránit, ale oni si nechtějí nechat říct."
"A co zbylá království?" zeptal se Chris. 
"Pikové a Křížové?" pozvedl obočí Plch. "Snažili jsme se získat alespoň jedno na svou stranu - ale prý si nemohou dovolit vyčerpávat se válkou. A Královně bylo řečeno, že chtějí zůstat neutrální."
"Navíc jsou už dlouho spojenci," přidal se Březňák. "A získat obě království na svou stranu není lehká záležitost. Obzvlášť, když jsou Králové tak tvrdohlaví." Doplnil to všeříkajícím úšklebkem, za nějž by se nemusel stydět ani Šklíba.
Na chvilku zavládlo ticho.
"A co ten Kurýr?" vzpomněl si potom Chris.
"To je takový poslíček," chopila se opět slova Kloboučnice. "Nosí zprávy mezi městy, občas i mezi zeměmi. U nás je to Bílý králík."
"A může se nějak dostat i k nám nahoru?" zeptal se Chris.
"Občas se tam vydává," vložil se do rozhovoru Plch.
"Proč?" otočil se na Chrise Šklíba.
"Snažil jsem se jednoho bílého králíka chytit pro sestru. Pak jsem se o něco praštil a probral se v palácové zahradě," odpověděl Chris.
Čtveřice za stolem si opět vyměnila pohledy. První se začal smát Březňák - občas mu přeskočil hlas - a brzy se k němu přidali Plch se Šklíbou.
"Vždycky to byl lamač srdcí," prohlásila žena pobaveně.
Chris si nebyl jistý, jestli králík může lámat srdce - tudíž se na to zeptal.
"Šklíbo? Tohle ti přenechám," usmála se široce Kloboučnice. Na pár chvil tmavovlasého mladíka připomínala.
"Někteří z nás mají dvě podoby," chopil se slova Šklíba. "V podstatě můžu říct, že jednu lidskou a druhou zvířecí."
Nedal Chrisovi čas na vstřebání podobné novinky - sotva to dořekl, na jeho místě seděla modře mourovaná kočka. Chris měl důvodné podezření, že její výraz připomíná škleb, který Šklíba většinu času nosil na tváři.
Brzy na židli opět seděl Šklíba - tedy tak, jak ho Chris znal.
"Kromě mě ještě třeba Plch, Březňák a Bílý králík," dodal potom.
"To není normální," vydechl Chris. Šálek s čajem svíral o dost pevněji, než bylo nutné.
"Zvykneš si," zachechtal se Březňák. "I čas si tady zvyknul."
"Čas?" nechápal Chris.
"Samozřejmě," přikývl Plch. "Dřív pořád někam spěchal, div nezakopl o vlastní nohy."
"Tady pořád spí," dodal Šklíba. "A jak někam potřebuje dojít, nepospíchá. Když nad tím přemýšlím, tak tu vlastně nepospíchá vůbec nikdo."
Chris jen nejistě přikývl.
Kloboučnice zabodla hnědé zraky do Šklíby, a když jí pohled oplatil, pozvedla obočí. Mladík naklonil hlavu na stranu a zamyslel se; nakonec přikývl. Žena spiklenecky mrkla, pak se s úsměvem napila čaje.
"Ty, Chri," otočil se na zrzka Šklíba. "Když už jsi tady, nechtěl bys provést po hlavním městě?"
"Eh?" udělal překvapeně Chris. Když se na Šklíbu podíval, mladík jen ukázal směrem, odkud přišli. Nad stromy šlo zahlédnout věže královského paláce - nezdály se ani zpola tak daleko, jak si Chris myslel. Zamyšleně napil svého čaje.
"Uvidíš, bude se ti tam líbit," ujistila ho Kloboučnice. 
Chris zůstal ještě chvíli potichu; pak došel k závěru, že tím nic nezkazí.
"Tak dobře," přikývl nakonec. A když mu Šklíba věnoval další upřímný úsměv, byl za svůj souhlas rád.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Victoria* Victoria* | Web | 18. prosince 2010 v 17:44 | Reagovat

Přečetla jsem jenom kousek, přiznávám se, protože nemám moc času to číst, ale líbí se mi to:) dobrá práce, a k tomu jménu - Christopher - tak se jmenovala moje úplně první postava v první kapitolovce, kterou jsem v jedenácti napsala:D měla jen dvacet devět stránek, a stejně jsem na sebe byla neuvěřitelně pyšná:D

2 Kiume Kiume | E-mail | Web | 18. prosince 2010 v 23:50 | Reagovat

Krásné! Líbí se mi že je šklíba mladík a ne slečna :)
Pěkně sis to spracovala po svém a proto to vypadá tak dobře. Povahy postav jsi vystihla úplně skvěle a celá povídka se dobře čte. Určitě ji budu číst!
Jinak, ten obrázek v designu je povedený. Světlá kontura dodává zvláštní dojem. Ten modrovlasý je(Bože jak on se jmenuje? :D) Mukuro???

3 Garou-tan Garou-tan | Web | 18. prosince 2010 v 23:53 | Reagovat

[2]: Ach ano, je to Mukuro :3 Naše manželství mívá i světlé chvilky ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama