close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srdce?

17. listopadu 2010 v 15:19 | Garou-tan |  Originální
Další z mých pokusů, inspirovaný mým snem. Hudební doprovod byl Breath


***

Tiše vystoupil z auta. Cítil jsem z něj nadšení, i když to nebyla jeho první akce. Srdce mu bušilo o trochu rychleji, byl nervózní - zamrzelo mne, že dlouho už takový nebude. Nechybí mnoho, než přijde jeho čas.
Čas na to, aby se zbavil srdce; říkají tomu oběť ve jménu spravedlnosti. Přijde mi příliš, obětovat pro spravedlnost tolik. I když, možná ne tak pro spravedlnost jako pro to, čemu oni spravedlnost říkají. 
Rozhlédl jsem se. 
Zadní vchod do královského paláce ani zdaleka neukazoval, v jakém bohatství si panovník a jeho rodina žije. Proklouzl kolem podplaceného strážce dovnitř a vytáhl nůž. Jak se po honosném vnitřku rozhlížel, zrychlil se mu dech.
"Kamery jsme vypojili," ozval se další člen ochranky.
Zadním vchodem právě vcházel Štír. Černé vlasy v ohonu a tetování na pravé tváři ukazovaly jeho vysokou pozici mezi Pacifisty. Jen na ochranku kývl a rukou ostatním naznačil, ať se dají do pohybu. I Havran se rozešel.
Mezi chladnými tvářemi Pacifistů jeho pousmání přímo zářilo.
Brzy se ocitli ve východním křídle, kde sídlil korunní princ. Nemohl být o moc starší než Havran; víc, než přípravy na kralování ho zajímaly experimenty a nevšední zážitky. Kdo by mu to měl za zlé?
Štír zvedl ruku; Havran i dva další zastavili. Pak Havrana kývnutím vyzval, aby ho následoval, a společně vyšli k princovu pokoji.
Beze slov vstoupili dovnitř. Ticho pokoje rozezníval Havranův stále ještě zrychlený dech; Štír po něm vrhl pohled, ale nezdálo se, že to bude nějak řešit. Sám se přece nabídl, že na Havranovu oběť dohlédne. 
Nechci, aby to byl on. Jsou sice všichni stejné neteční - u něj mám ale pocit, že neobětoval vše, co měl. Jeho oči v sobě mají příliš samolibosti a nadřazenosti. Až moc touží po vůdčím místě, které náleží Gekonovi.
Co když i z Havrana udělá někoho podobného?
Raději bych ho viděl bez srdce než takového.
Havran se zadíval na spícího následníka trůnu. Opět se mu rozbušilo srdce a kousl se do rtu. S princovými rty si hrálo pousmání a tvář měl bez poskvrny - musel se mu zalíbit. Zase jednou mě bodlo u srdce při pomyšlení na to, co Havrana čeká.
Štír mezitím dal princi sérum pro hluboký spánek, pak ho s Havranovou pomocí vytáhli z postele a odnesli ke zbytku skupiny. Všichni čtyři ho dopravili do auta a vyrazili na nejbližší základnu. Havran spícího prince vedle sebe pozoroval; Štír řídil a nezaujatě se díval na cestu.
Za což jsem byl vděčný - když si prohlíží Havrana, nemívám z toho dobrý pocit.

"Asi jsem se zamiloval," zašeptal Havran s pousmáním. 
Nemohu říct, že mě to nenapadlo. A jeho úsměv napovídá, že stále neví, co přesně každou une-senou figurku čeká. Možná proto, že pro něj jsou to stále lidé - tak, jako bývali pro všechny. Po oběti se na ně začne dívat jako na figurky na šachovnici.
Figurky, které svět k dosažení absolutního míru nepotřebuje.
Otevřely se dveře; stála v nich Liška. Zelenýma očima si Havrana prohlédla a prohlásila, že má jít prince vyslechnout. Očividně se jí ten nápad příliš nelíbil; ale jednou to byl rozkaz shora, do kterého ona neměla co mluvit.
Havran vstal od stolu a zasalutoval; pak se vydal splnit svůj úkol.
Před Liškou se ještě ovládal, ale teď už měl na tváři spokojený, zamilovaný úsměv. I já bych se usmál - klidně jen jeho radosti - ale už pár let nemohu.
Na konci chodby stáli strážci, takže se zase skryl za chladné oči a semknuté rty. Jak ho po prohlíd-ce pustili dovnitř, vzdal jsem obdiv jeho hereckému umění.
Princ seděl s koleny pod bradou v rohu místnosti. Havrana si všiml až ve chvíli, kdy mu položil ruku na rameno. Odstrčil ji; určitě nebyl z návštěvy příliš nadšený. Už mu říkali, co ho čeká? Pořád si ještě pamatuji, když jsem to oznámil své první figurce.
Bylo to den před mou vlastní obětí… tehdy mi došlo, co vlastně Pacifisté dělají.
"Nech mě," ozval se princ a otočil se k Havranovi zády.
"Děje se něco?" zeptal se Havran starostlivě. 
"Vůbec nic," odsekl kousavě princ. "Jen tu jsem zavřený a čekám na smrt hladem."
V ten okamžik jsem nevěděl, co Havranovi uštědřilo větší ránu - zda tón princova hlasu nebo jeho slova. Na chvíli nastalo ticho; pak následník trůnu zvedl hlavu a na Havrana se zadíval. V jeho kamenné masce se objevilo pár trhlin.
Znejistěl.
"Tys to nevěděl?" zeptal se nakonec. Očividně si nemyslel, že Havran svůj šok předstíral.
Havran němě zavrtěl hlavou.
"Jak to?" ptal se dál princ. Zmatek? Trocha přeci jen. "Ty k nim nepatříš?"
"Patřím," odvětil Havran nepříliš ochotně. Pomalu si uvědomoval, co se stalo, když se k Pacifistům tehdy přidal. "Ale nejsem tu dlouho."
"Jsi… jiný," stočil po chvíli pohled stranou princ.
"Ostatní už obětovali…" začal Havran, ale pak se kousl do rtu. Princ se na něj podíval a naklonil hlavu na stranu; na nic se ale nedoptával. "Nic necítí. Já to jen hraju."
Chvíli bylo ticho.
"Tebe to taky čeká?" ozval se princ.
"Asi za měsíc," přiznal Havran. Měsíc je dost času na to, aby člověk zemřel hlady.
"Aspoň to neuvidím," pousmál se hořce princ. Havran se zase kousl do rtu a sklopil pohled. To dělá pokaždé, když je nesvůj. Princ si toho všiml - a změnil téma.
"Proč ses k nim vůbec přidal?"
"Myslel jsem, že se snaží o mír," odpověděl Havran. To jsme si zpočátku mysleli všichni… "Ale teď nevím…"
"To nemůžeš prostě odejít?" zeptal se princ.
"Kéž bych mohl," povzdechl si Havran. Kdyby šlo odejít, vypadalo by to tu úplně jinak. "Ani jídlo ti nosit nemůžu. Vždycky při vstupu prohledávají."
"Nevěří ani vlastním lidem," zachmuřil se princ. "Ale je čemu se divit?"
Zase jednou bylo ticho.
"Díky, žes přišel," řekl princ.
"Není zač," pousmál se Havran. Pak se zvedl. "Už musím jít."
Princ ho chytil za rukáv a prosebně se na něj zadíval. Havranovi se při tom pohledu rozbušilo srdce.
"Přijdeš zase?"
"Určitě," usmál se Havran. Otočil se odchodu a cestou zase nasadil chladnou masku - ač se mu semknuté rty trochu třásly.

"Nic neřekl?" zeptal se bezbarvě Gekon. Seděl ve svém černém křesle a více než ještěrku připomínal bezcitného krále zvířat. Shlížel na Havrana bez jakýkoliv emocí či zaujetí, které by určitě mohly být na místě.
Všechny Pacifisty zajímal jen jejich mír.
"Vůbec nic," odvětil Havran. Chladně čelil Gekonovu pohledu.
"Jdi znova," přikázal mu Gekon a sklonil se zpět k papírům na svém stole. Havran beze slov vstal, zasalutoval a odešel, zase směrem chodby s polstrovanou celou na konci.
Byly to už tři dny, co prince viděl naposledy.
S jistou obavou se nechal prohlédnout a vešel dovnitř.
Jak za ním zapadly dveře, následník trůnu zvedl hlavu a věnoval Havranovi úsměv. Brzy ale zavřel oči a objal si kolena pevněji. Havran k němu hned přiběhl a bez rozmyslu ho objal kolem ramen. 
"Promiň," vydechl princ. "Nic nevydržím."
"Od kdy jsou křeče z hladu nic?" zavrčel Havran. Hlas se mu třásl; určitě se ho zmocňoval vztek. Jeho oči vždycky prozrazovaly všechno, co nechtěl vyslovit.
"Jak se vůbec jmenuješ?" odvedl řeč jinam princ.
"Říkají mi Havran," odpověděl. "Na svoje pravé jméno už si nevzpomínám."
"Aha," udělal jen princ. Opřel si hlavu o Havranovo rameno. "Co je vůbec ta oběť?"
Havran se na prince zadíval. Musel váhat, zda mu má něco takového říkat - obzvlášť, když toho sám o oběti nevěděl příliš. Jak rád bych mu všechno řekl, ale copak bych mluvením něco změnil?
"Přesně to nevím," přiznal Havran. "Ale jde o to, že tě zbaví srdce."
"To jako doslova?" zvedl hlavu z Havranova ramene princ. Zdál se tím vyplašený.
"Netuším," sklopil pohled Havran. "Ale po oběti budu jako zbytek. Nevím, jestli při tom přijdu i o vzpomínky, ale o většinu svojí osobnosti jo."
"Proč?" zeptal se princ.
"Nevím," zavrtěl hlavou Havran. 
Kdo by vůbec stál o to se to dozvědět? Ani já o to nestál. 
Dřív bývali Pacifisté normální. Měli sny, emoce i své vlastní názory, museli se domlouvat na kompromisu. Opravdu se snažili o mír. Nevím, kdo začal provádět oběti, aby Pacifisté postrádali city a měli jen jeden názor a cíl.
Změnilo by se něco, kdybych to věděl?
"Kolik vás je?" promluvil princ.
"Tady asi padesát," odpověděl Havran, "po světě tak deset tisíc."
"Tolik," vydechl princ. Položil si bradu na kolena a zadíval se na stěnu před sebou. "Tolik ztracených lidí."
Havran jen němě přikývl.
Napadlo ho snad, že ztrát musí být mnohem, ale mnohem víc?
"Měl bys jít," zvedl pohled princ. "Abys tu nebyl moc dlouho."
"Vyslýchám tě," pousmál se v odpověď Havran.
"Zajímavý výslech," ozvalo se ze dveří. Stál v nich Štír - musel běžet, protože se mu z ohonu uvolnilo několik černých pramenů.
Strážní vzali Havrana každý za jednu ruku a Štír si ho zkoumavě prohlédl. 
"Vypadá to, že tvou oběť budeme muset uspíšit," podotkl a pokynul strážím, ať ho následují. Havran se ještě naposledy ohlédl za princem, než ho vytáhli ze dveří.
Já zahlédl, jak princ skrývá obličej do dlaní. Zoufalství. Nebo bezmoc?

Snažili se ho připoutat na stůl - na stejný, kde jsem tehdy ležel já. Havran se bránil, jak nejlépe dovedl, a já si matně vzpomínal, že jsem tehdy rezignoval a nedělal vůbec nic. Pouta se mi kolem zápěstí a kotníků zamkla hned.
Havran svůj zápas vyčerpaně vzdal až po několika minutách.
Stál nad ním Štír s odrazem vítězství v samolibých očích. Na stolku vedle sebe měl položenou plnou stříkačku a skalpel. Myslel jsem, že hned začne, ale on se otočil k pootevřeným dveřím.
"Přiveďte ho," rozkázal.
Stráže do místnosti přivedli prince. Jeden mu držel ruce za zády, druhý ho chytil za bradu. Princ se třásl, ale neodvažoval se zavřít oči. Jeho a Havranův pohled se setkaly.
"To nemyslíš vážně!" rozkřikl se Havran. Štír mu věnoval další bezvýrazný pohled a vzal do ruky skalpel.
Když Havran začal křičet, nedokázal jsem se dívat dál.
Až příliš to oživovalo vzpomínky na moji oběť. Taky jsem křičel - jen možná o něco méně - a mou oběť prováděl Gekon. Tehdy jsem si myslel, že je to pocta; ale i kdyby to prováděl sebeváženější člověk, co přesně na tom ta pocta měla být?
Ten stůl je vždycky čistý.
Zadíval jsem se na prince. Vypadal jako vystrašený králík před hladovým pitbulem. 
Když jsou Pacifisté tak chladní a neteční, proč ho dal Štír přivést? Strážní mají vyříznutý jazyk a nikdo jiný tu není - snaží se snad zatajit, jak moc mu chutná bolest jiných?
Štíry jsem nikdy neměl rád. Ale tenhle se mi opravdu hnusí.
Princ se rozvzlykal. Sotva popadal dech a škubal sebou; hlad musel bolet.
Havran utichl.
S jistou obavou jsem se zadíval na stůl. Štír zrovna odkládal zkrvavené nástroje a Havran neslyšně oddechoval. Na hrudi měl čerstvě zašitou ránu.
Netroufal jsem si odhadnout, co se stane dál.
"Havrane," vyzval ho Štír.
Sedl si. Jeho oči teď postrádaly stopy po vnitřních bojích i skrývaných radostech. Byly prázdné.
I princův nářek utichl. Dýchal nahlas - stále mu nešlo pořádně popadnout dech.
Štír podal Havranovi pistoli.
"Zastřel ho," ukázal na prince. Ten sebou cukl, ale pro dva strážné nebyl problém ho udržet.
Havran slezl ze stolu a pistoli na prince namířil.
"Prosím," zaškemral princ. "Havrane."
Ozval se výstřel.
Strážní pustili princovo tělo; to se zhroutilo na podlahu.
"Běž na ošetřovnu," vyzval Havrana Štír. Ten beze slov odešel. Pryč bylo jeho umění nosit masku se semknutými rty na generální zkoušce. Tohle už bylo živé představení.
Pak Štír předal pistoli jednomu strážnému.
"Ukliďte tu. A zbavte se toho ptáka."
Než na mě stihl strážný zamířit, se zakrákáním jsem odletěl pryč.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 angie angie | 18. listopadu 2010 v 18:37 | Reagovat

páni, ak toto vzniklo na základe sna, neviem, či mám byť rada, že podobné nemávam, alebo ticho závidieť... ale zas ja mám aj temnejšie sny, takže asi budem len závidieť
majstrovské dielo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama