Už dlouho jsem chtěla napsat něco jako "svou" Alenku v Říši divů. A nedávno se mi konečně podařilo dát dohromady příběh - a Garuš hodlá kout železo, dokud je žhavé.
Ovšem tak geniální parafráze jako Pandora Hearts z toho asi nevyleze. No, nemůžu mít všechno.
***
Bylo horko.
Sluneční paprsky se vplížily, kam mohly - a kde pro ně scházelo místo, nahradil je těžký, dusný vzduch. Přinášel s sebou i ospalost; a protože vládlo bezvětří, spousta lidí opravdu usnula či podřimovala.
I Christopher.
Skryl se před sestřinou chůvou v seníku a plánoval jen chvilkový odpočinek v relativním stínu, ale než stihl vzdušnou ukolébavku vzít na vědomí, zmocnil se ho spánek. A brzy se do sena zavrtal tak, že vůbec nebyl vidět.
Jenže Alice vždycky věděla, kde se její bratr schovává.
I se svou jedinou panenkou Jeannou se proto rozhodla vyšplhat do seníku a bratra vzbudit. Zatahala ho za rukáv.
"Chrisi, vzbuď se," požádala svého sourozence. "Viděla jsem králíka."
"Co že se pálí?" ozval se rozespale Chris. Hned ale vyskočil na nohy a poplašeně se rozhlédl.
"Ne, králíka," opravila ho Alice. "Vzadu u kurníku."
"A co je s ním?" pozvedl obočí Chris. Smetl si z oblečení všechna stébla, která našel - o své rezavé vlasy se příliš nestaral.
"Tatínek říkal, že si ho můžu nechat," objala Jeannu pevněji Alice. "Ale nechytím ho. Potřebuju pomoct."
"Vždyť už máme králíků dost," připomněl jí Chris.
"Ale Chrisi," zaprosila pohledem Alice. Jejímu bratrovi se zazdálo, že má slzy na krajíčku.
Už pár let tušil, že bude citová vyděračka po matce.
"Dobře," povzdechl si. Alice se rozzářila a s vděčným úsměvem sledovala, jak Christopher slézá po žebříku a míří dozadu na dvorek. Dívka sama se pak uvelebila v seně a spokojeně zavřela oči.
Chris mezitím kráčel ke kurníku.
Věděl, že má Alice pro zvířata slabost, ale pronásledovat divokého králíka napříč dvorkem se mu příliš nechtělo. I přesto mu bylo jasné, že si příliš vybírat nemůže - vždycky dělal vše pro to, aby Alice měla důvod k úsměvu.
A stále přitom přemýšlel, jestli každý starší bratr takový je.
Před kurníkem opravdu zahlédl králíka se sněhově bílou srstí.
Sedl si na paty a po chvíli ticha na něj tiše zahvízdal. Nastražil uši a ohlédl se - Chris se tak na chvilku zadíval do jeho modrých očí. Žádného králíka s podobnýma očima ještě neviděl; takže když zvíře odhopkalo trochu stranou, pomalu se vydal za ním.
Na blátivé zemi mu uklouzla bota; než se stihl vzpamatovat, králík proskočil plotem. Než si Chris uvědomil, co přesně dělá, nechal za sebou otevřenou branku a dal se do pronásledování přes louku. Odtušil, že jeho kořist zamíří do blízkého lesa.
Ve vysoké trávě zvíře téměř ztratil; ale jak vběhlo do lesa, opět se s jistotou pustil přímo za ním.
Dařilo se mu uhýbat větvím i kořenům - sám se divil, jak málo práce mu to dalo. Určitě to bylo tím, že běžel po vyšlapané a jakž-takž udržované lesní cestě; když králík zaběhl do houští a Chris se pustil za ním, brzy mu větve poškrábaly tváře a rozcuchaly vlasy.
Ač běžel, jak nejrychleji dokázal, králík se stále jen míhal kdesi před ním. Jako by naznačoval, že s takovou ho Chris nemá šanci chytit.
Chtěl tedy přidat, aby králíka konečně dostihl.
Zakopl o kořen. A při dopadu na zem se o další uhodil do spánku.









Moc hezké, mám ráda králíčky...Doufám, že když si vymyslím konec který neskočil smrtí, tak se na mě nebudeš zlobit:-)
Uff, opravdu pěkně a dychtivě píšeš..moc pěkně se to čte..