Chci to sem dát, dokud je to ještě čerstvé... nemá to jméno, prostě jsem teď popsala papír. Nevím, jestli chci, aby si to přečetla a reagovala, nebo jestli bych byla radši, kdyby to prostě přešla a já dál žila ve své sladké nevědomosti.
Sladké s pořádně hořkou příchutí.
Od lidí stála jsem o krok dál -
A ještě pořád to platí
Nehledala jsem přátelé
Lidé dávno nejsou zlatí
Utíkala jsem však zbytečně
Objevila ses u mě Ty
Jak já tě nejdřív nesnášela...
Pak z nás dvou bylo "my"
Krásnější "my" jsem nepoznala
Co jsme zas "Ty" a "já"
Cesty naše se rozdělují
Každá teď jsme zase "svá"
Já na "nás" ale vzpomínám
Často a možná i s láskou
Proto už dlouho chci zeptat se
Co skrýváš za svou maskou?
Co přesně pro Tebe znamenám,
Carina pavoncella?
Vzpomínáš někdy na časy
Kdy má ruka tvou držela?
Nechci Tě zase mít pro sebe
Už jenom po pravdě toužím
Přemýšlejíc, jak to s námi je
Svou vlastní myslí se ploužím
Už jednou báseň Ti psala jsem
A teď to zkouším zase
Možná si tuhletu nepřečteš
Jen nevím, jak všechno má se
Chci Tě jen poprosit o pár slov
Konečně pravdu slyšet
I když to bude bolet víc
Než tehdy ta pěst v břiše
Obětuj pro mě pár svých slov
Jak jsi to uměla dřív
Ujisti mě, že nejsem zvyk
Nebo mi dej jen svůj smích
Jsem blázen, když toužím po pravdě?
Vždyť nevědět je sladké!
Jenže chci utřídit myšlenky -
Na mě jsou prostě moc vratké...









To bylo opravdu krásné...nevím sice o co jde,ale ten člověk by se měl nad sebou zamyslet....Pokud ho tohle nepřesvědčí tak nevím...