close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Den s proměnnou

8. listopadu 2010 v 15:11 | Garou-tan |  Výlevna
Nepříliš často používám své doupě k provádění deníčkovité činnosti, ale dneska tomu nějak "nešlo odolat". I když... spíš to bude moje sobecká touha nechat po sobě (nejen) na internetu alespoň nějakou stopu.


Jako každé pondělní ráno, i dneska jsem se snažila přesvědčit svoje svědomí, že z postele fakt nevstanu. Jenže nade mnou svědomí zvítězilo, já schramstla perník (po němž mi bylo docela dlouho špatně) a než jsem se nadála, se sluchátky na uších fičela ke škole.
Na další zastávce nastoupila slečna A (kterou, upřímně řečeno, nemám ráda) s tím, že se mnou chce navázat kontakt. Mluvit se mi nechtělo, tak mi předala telefon s neodeslanou SMSkou. Brzy ji to přestalo bavit, takže jsem relativně spokojeně vyhlížela z okna.
Pak nastoupila i slečna L. Tady nehrál roli můj vztah k ní (neboť je vcelku kladný), ale má skvěle rozjásaná nálada (myšleno ironicky). Slečna L se mě hlavně ke konci cesty do školy snažila rozveselit, což mi náladu jen zhoršilo.
Jsem totiž, bohužel pro sebe, člověk, který se ze špatné nálady rozveselit nenechá. Jediný, kdo to ví, je moje Chalupářka, ale o ní až později. 
Po pár vyučovacích hodinách se mé rozpoložení srovnalo na únosnější mez. Málem jsem skončila s infarktem, protože naše učitelka na angličtinu na nás mluvila anglicky. Ale jelikož jsem homo sapiens yaoifangirlus a mám silné srdce, přežila jsem bez úhony.
Začal se mi loupat lak na nehty (Taychi? Dej vědět, jestli ti tohle oznámení udělalo radost).
O češtině jsem málem umřela smíchy. Teroristka si sedla přes uličku vedle mě a celou dobu jsme si dělaly legraci z našeho třídního. Celou dobu jsme na sebe mluvily jazykem, kterému nikdo (ani my samy) nerozuměl. Tero-chan taky vždycky nacpala tužku do díry v lavici, cvrnkla do ní, tužka odletěla a obě jsme se nepříčetně rozesmály. Pak ji tam narvala tak, že nešla odcvrnknout pryč a když mi to nešlo, tak se smála ona mně.
Popisuje se to těžko. Ale buď jak buď, řezala jsem se celou hodinu.
Jelikož mám službu na šatnu, musela jsem čekat, až se ostatní vrátí z oběda. Chalupářka, zmíněná výše, jede dneska do nemocnice, kde jí buď potvrdí, nebo vyvrátí rakovinu. Zašla jsem za ní do vedlejší šatny a věnovala jí mééédvědí objetí s tím, že to určitě bude v pohodě. Objetí mi oplatila a statečně se na mě usmála.
Pak jsme se objaly ještě jednou. Cítila jsem, že mi sevřela ramena. Když na to teď vzpomínám, běhá z toho stisku slušný mráz po zádech. Přišlo mi to určitým způsobem prosebné a možná i kapku zoufalé. Nevím, ač se známe pět let a opravdu dobře, nedokážu to posoudit.
"Kdyby se mi něco stalo, slib mi, že na mě nezapomeneš."
Slíbila jsem jí to. Vzlykla, tak jsem jí poradila, ať nebrečí. Prý to je ta poslední věc, kterou by chtěla. Doprovodila jsem ji až ke dveřím ze školy a ujistila, že provedu odháněcí rituál, kdy obětuju naši školu ananasovému bohu, aby byla zdravá. Smála se a říkala, že večer mi dá vědět (neboť já osobně mám k možné rakovině dost skeptický pohled. Podle toho, co mi Chalupářka říkala, byla jednou úplně zdravá, podruhé vážně nemocná a teď že přišli s rakovinou).
Cestou domů jsem se dívala z okna a přemýšlela, co všechno do tohohle článku napíšu. Taky mě napadlo, že za nedlouho budeme modrou oblohu znát leda z obrázků a fotek. Co jsem vylezla z toho autobusu, špatně se mi dýchá.
Teď tady sedím a když se dívám na ty řádky o Chalupářce, skepse mě opouští a já začínám mít opravdu strach. Do prdele s tím. Proč tyhle věci hrozí Chalupářce, která vždycky podrží a snaží se se všemi vycházet, a ne lidem, kteří by si rakovinu opravdu zasloužili? Ne, že bych to někomu konkrétnímu přála...
Začíná mi docházet, že málokdo má přesně to, co si zaslouží. I když...
Má to vůbec někdo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanka Rose Hanka Rose | Web | 8. listopadu 2010 v 18:29 | Reagovat

Pěkný článek. Napůl deníček a napůl přemýšlení, moc ráda jsem si ho přečetla. A i když většina lidí nemá to, co si zaslouží, musíme věřit, že se nějaká strašná nemoc nepřiblíží k nám a blízkým...

2 Black Cherry Black Cherry | Web | 19. února 2011 v 12:18 | Reagovat

Môj strýko umrel na rakovinu. Bude to druhý rok. Tiež si myslím, že on si ju nezaslúžil. Nikomu nikdy neublížil a tí čo ubližujú vkuse si behajú zdraví. Je to nefér ale je to tak.
Ja len dúfam, že on je už teraz na lepšom mieste a že tvoja kamarátka bude v poriadku :]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama