23. listopadu 2010 v 16:48 | Garou-tan
|
Většina lidí na mně pozná, když nejsem ve své kůži. Ale skoro nikdo neví, že pokud odpovím "nic", dávám tak najevo, že o tom nemám v plánu mluvit.
Poslední dobou mám pocit, že je něco špatně. Možná to, že už jsem dlouho neviděla ani kousek modrého nebe. Možná to, že mám pořád větší chuť se na všechno vykašlat. A možná i něco úplně jiného - nevím.
Co jsem se rozešla s Pavoncellou, nějak se ve mně zahnízdil zmatek a zatím nikde nikdo, kdo by ho z hnízda vyhodil. Takže čekám.
S Breakem, Alenkou, Ozem, Gilem, Mukurem a Byakuranem po boku, Kloboučníkem za zády, sovou na rameni a drakem zakouslým do ruky.
Jo, není to normální. Dost lidí má bujnou fantazii - a já o sobě vím, že až moc. Ale copak mám jinou možnost? Celé dny ve škole dělám, že jsem někdo jiný. Spolubydlícím nevadí, že jsem, jaká jsem, protože mě takovou mají rádi. Ať po nich hážu ananasem, dělám si z nich legraci nebo jim vařím něco k jídlu.
Realitu beru na vědomí, ale vždycky před ní uteču sem.
Tady mi nikdo nenadává, že jsem prostě Garou, neuráží věci, co mám ráda, ani nemá poznámky k tomu, že nehledám prince na bílém koni, ale princeznu v bílých šatech.
Vždycky jsem myslela, že Chalupářka to chápe a bere mě takovou, jaká jsem. I s tím, že mě od neděle všude sleduje Kloboučník (důvod stále neznám).
Dneska říkala, že bych si měla najít někoho míň imaginárního, aby mi to nezůstalo.
Zabolelo to. Opravdu to zabolelo.
Chápu, že se mnou asi bude něco v nepořádku - ale je mi to jedno. Vyhovuje mi to, protože si takhle užiju aspoň trochu legrace a taky mám takové ty "historky", kterými se všichni vytahují. Jenže kdybych je začala vyprávět, tak se mi leda vysmějou, poklepou si na hlavu a zbytek života si ze mě budou utahovat.
A to bych nezvládla. Slova ostatních mě vždycky dovedou zranit až moc rychle.
Jak jinak se před tím mám bránit, než přetvářkou, mlčením a psaním debaty s Alenkou, kterou slyším jen já, do úkolníčku?
Žádný jiný způsob mě nenapadá.
Něco je špatně.
Proč?
Domů jsem slíbila, že pojedu s Fryťákem. Je zlatá, ale jela i Dáma, tudíž nějaká Garou byla hned odsunuta na druhou kolej. A cestou jí došly výše napsané řádky s Chalupářkou. Fryťák se ptala, jestli něco není - řekla jsem, že ne.
Ptala se dál, tak jsem odvětila, že by to nepochopila.
Prý že jo. Nevím, možná přeci jen, ale u ní to zjišťovat nechci. Má přece Dámu, tak k čemu i Garou?
Garou má své spolubydlící a je vdaná - a protože se manžel opil, musí dávat pozor, aby ho jeho milenec obskakoval a nezahnul mu s jejím milencem. Garou tenhle stav vyhovuje, ač ví, že je něco špatně.
Je něco špatně s ní?
Nebo s ostatními?
Nevím.
Měla bych se svěřovat někomu blízkému. Vyřvat se do povídky. Brečet a objímat polštář, jako tehdy, když jsem hrála Altor.
Jenže to místo toho píšu sem.
Proč?
Je něco špatně?
Ne. Jen se schovávám pod křídla internetové anonymity a doufám, že to třeba někdo pochopí.
A že se jednou možná dozvím, proč je se mnou něco špatně...
Na mě osobně se dá také velice snadno poznat, že se něco děje, ale někteří lidé prostě neberou "nic" jako odpověď...
Hlavní je to, co chceš ty a jak se cítíš, na ostatní se zvysoka vykašli, nemají právo jakkoli ti omezovat život, ať už svými řečmi, nebo chováním.
A když už tě někdo rozhodí, dostaň to ze sebe, nemá cenu to v sobě dusit... Jsou dny, kdy kapesník a zmáčený polštář jsou tvými nejlepšími přáteli, ale tím jsme si prošli všichni...
Takže hlavu vzhůru a zažeň chmurné myšlenky :o)