close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

První oběh

13. listopadu 2010 v 13:38 | Garou-tan |  Planetární trable
Tradá, Garuš konečně dodělala první kapitolu. Mám z ní docela smíšené pocity... už jen proto, že se snažím psát co nejstručněji - je to pro mě trochu nezvyk. A navíc je to můj první říkejme-tomu-pokus-o sci-fi.
A kapitoly asi budou kratší... osobně mi přijde zbytečné, aby jedna měla šest stran ve Wordu.
Sakra. Zase moc mluvím. (To dělám vždycky, když jsem nervózní)


***

"Sanaeli," ozval se do ticha budík, "za hodinu a půl máte přednášku."
Dotyčný však přílišný zájem o studium nejevil - jen se převalil na druhý bok a přetáhl si peřinu přes hlavu.
"Nestihnete se nalíčit," zkusil to ještě jednou budík. Žádnou odpověď nedostal.
"Nech ho spát, Brandene," ozvalo se z kuchyně. "Já ho z postele nějak vytáhnu." Na to se budík beze slov vypnul.
Yuuichi si ještě jednou umyl ruce od posledních zbytků barvy, vzal do nich tác se snídaní a vydal se do ložnice. Jelikož Sanael nejevil žádné známky pohybu, zanechal jídlo na jedné knize o halucinacích na nočním stolku a klekl si k posteli.
"Sanny," oslovil spolubydlícího něžně, "vstávej. Musíš do školy."
"Nikam nejdu," ozvalo se zpod peřiny. "Došly mi stíny."
"Už máš nové," uvědomil ho Yuuichi.
Student si peřinu z obličeje neochotně stáhl. Krémové vlasy se zdály o něco rozcuchanější než obvykle, jeho oči hrály otráveně béžovou barvou. Zadíval se na noční stolek.
"Snídaně?" pozvedl obočí.
"Jak jinak," přikývl Yuuichi.
"A nemohl bych si dát něco jiného?"
"Co přesně? Lednici mám v plánu přeprogramovat až o víkendu."
"Tebe," odpověděl Sanael, natáhl se z postele a políbil Yuuichiho na rty. "Jsi cítit barvou."
"Neříkals posledně, že se ti to líbí?" zeptal se Yuuichi. Než ale jeho přítel stihl odpovědět, sám ho umlčel polibkem. Sanael mu pročísl černé vlasy a spokojeně zavřel oči, když ho Yuuichi jemně kousl do rtu.
Jak se Yuuichi odtáhl, Sanael mu věnoval nespokojený pohled.
"Vážně nemáš hlad?"
"Mám chuť." Sanaelovy oči zahrály zlatou barvou.
"Tu máš pořád," pousmál se Yuuichi. Stejně se ale přesunul na postel, kde se k Sanaelovi sklonil, aby mu ukradl další polibek.
"Volá vám pan Hobbs," sdělil jim zpod polštáře telefon.
"Co ten dědek zase chce?" zavrčel Sanael.
Yuuichi chtěl pro telefon sáhnout, ale Sanael ho vzal za zápěstí. Jeho oči měly nasupenou, tmavou barvu. I v Yuuichiho očích se mihla nepříliš nadšená oranžová. "Nezvedej to," ozval se nakonec Sanael. Telefon stále ještě tiše vrněl.
"Co když chce něco důležitého?" oponoval mu Yuuichi.
"To tvrdíš vždycky," podotkl Sanael.
"Protože pořád říkáš, ať to nezvedám."
Sanael svému příteli věnoval ublížený pohled - stejně ho ale nechal pro telefon sáhnout a hovor přijmout.
"Ano?" ozval se Yuuichi. "Nemohl jsem najít telefon. Co mi měl Jack říct? Hodinu a půl. Děje se něco? Dobře, do dvaceti minut jsme tam. Oba."
"Zase měnil téma?" pozvedl obočí Sanael. Snažil se předstírat, že poslední dvě věty neslyšel.
"Jako vždycky," povzdechl si Yuuichi. "Máme přijet."
"Musím na přednášku," zkusil to Sanael.
"Do té doby se to prý vyřeší," sdělil mu Yuuichi. Smířlivě svého přítele políbil na čelo a zvedl se "Jdu se převlíknout."
Sanael se za ním chvíli díval - pak raději vstal a zamířil do koupelny.
Nepříliš nadšeně se na sebe zadíval do zrcadla. Po chvíli ho to přestalo bavit, tak si opláchl obličej, rozčísl rukama vlasy a vrátil se do ložnice pro kalhoty a triko. Brzy se ale do koupelny zase vrátil, aby si namaloval oči.
Přemýšlel, po jakém odstínu sáhne; nakonec vzal béžový a tmavě hnědou tužku.
Jak vyšel ze dveří, Yuuichi ho políbil na tvář.
"Sluší ti to," usmál se. "Ač takhle vypadáš neskutečně otráveně."
"Vždycky jsem otrávený, když po mně Hobbs něco chce," odvětil Sanael a oblékl si tmavě hnědé návleky na ruce.
"Zkus to nějak překousnout," vyzval ho Yuuichi.
Student se příliš ochotně netvářil, ale věděl, že mu nic jiného nezbývá. Tak si do tašky sbalil všechny potřebné věci, přede dveřmi se obul a i s Yuuichim vyrazil před dům.

"Tobě ta motorka ještě nebouchla?" ozval se něčí hlas, když si Yuuichi sundal helmu.
"Proč by měla bouchat?" pozvedl obočí Yuuichi.
"Protože jezdí na vodík," odtušil Sanael.
"Nikdy předtím ti to nevadilo," prohodil Yuuichi, když jeho přítel z motorky slezl.
"Neřekl jsem, že mi to vadí," odpověděl Sanael. "Hobbs si už přestal stěžovat, že kouříš?"
"Ani náhodou," zasmál se chraplavě Neal. "Uvěřil mi, že jsem vás šel vyhlížet. Nechceš taky, Saturne?"
"Ne, díky," odmítl Sanael. "Už jsem přestal."
"Jdu napřed," uvědomil je Yuuichi, načež zmizel za skleněnými dveřmi.
"Nebude žárlit?" otočil se na Sanaela Neal.
"Možná trochu," zapřemýšlel Sanael. "Ale obávám se, že sklony k donchuánství postrádám. Na rozdíl od tebe."
"Lichotíš mi," ušklíbl se Neal.
"Určitě ne úmyslně, Neptune," podotkl Sanael. "Toleruje ti to Alice ještě pořád?"
"Samozřejmě," uvědomil ho Neal samolibě. "Už mi kývla na nabídku ke společnému bydlení."
"Blahopřeji," přikývl Sanael. I tak byla v jeho hlase stopa po ironii.
"Radši pojď," típl cigaretu Neal. "Hobbs bude ještě vyvádět, že Jupiter už je vevnitř a ty ne."
"Jako vždy," zahučel Sanael.
Pak se i s Nealem vydali dovnitř. Jelikož výtah vypověděl službu, museli oba až do sedmého patra pěšky. Celou cestu spolu rozebírali blížící se Vánoce; takže Jacka, který u dveří v sedmém patře přešlapoval, by si málem ani nevšimli.
Stále zabraní v rozhovoru ho následovali až do místnosti, kde se všichni obvykle scházeli.
Pan Hobbs na svém místě neseděl - a Jack se taky někam vypařil.
Venuše, vlastním jménem Veronica, byla se svým uvolněným sedem a bílým oblečením s modrými doplňky ukázkou elegance. Černé vlasy měla stažené do ohonu a letmým pohledem vzala příchozí dvojici na vědomí.
Mars měl podepřenou bradu a znuděně vyhlížel z okna. Do očí mu spadaly měděné vlasy a ze svého místa viděl Sanael hada vytetovaného na jeho krku. Být Markus starší, určitě by si dal říct.
Uran, jak už bylo jeho zvykem, měl na tváři úsměv a zrovna se o něčem bavil s Yuuichim. Kývl Sanaelovi na pozdrav a na mladíka vedle sebe spiklenecky mrkl a zvedl palec. Na to, že už mu pomalu dospívaly děti, uměl Ulric skvěle oživit atmosféru.
"Už říkali, co se děje tentokrát?" optal se Neal, když si sedal.
"Ne," odpověděla Venuše. Neobtěžovala se zvednout oči od rozepsané zprávy.
"Skoupá na slovo, jako vždycky," ozval se od okna Markus.
"To ty mluvíš až moc," uvědomila ho Veronica.
"Ode mě se totiž nevyžaduje, abych při práci nemluvil," podotkl Markus.
"Neboť žádnou práci nemáš," zvedla k němu pohled Veronica.
Houstnoucí atmosféru rozvířilo zatleskání. Ve dveřích stál pan Hobbs se svým věčným úsměvem. Sanael při pohledu na něj nakrčil nos.
"Rád bych vám představil naši Zemi," začal, když si byl jistý pozorností.
Pak vešel do dveří Jack.
Tlačil před sebou vozík, na kterém seděla dívka s tmavě hnědými vlasy. S pípajícím přístrojem na kolenou, rozhořčeným pohledem a propadlými tvářemi byla dokonalým opakem zdraví a vstřícnosti.
"Tohle je Evelyn," představil ji pan Hobbs.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Eliška Linn Eliška Linn | Web | 13. listopadu 2010 v 21:36 | Reagovat

Sakra. Já s tou knížkou praštím. Jdu se zahrabat, vážně. Oh damn!
Jak můžeš psát tolik kvalitních věcí jednu za druhou?! ^^
Líbí se mi to. Fakt :)

2 Fabiana Fabiana | Web | 13. listopadu 2010 v 21:39 | Reagovat

Fascinuje mne, jak zvládáš tolik postav. To já zvládnu maximálně pět; když zkusím víc, je z toho pěkně blbý příběh.
A tohle se mi líbí, dokonce hodně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama