Tenhle výtvor má docela dlouhou historii... inspiraci jsem vzala tady - rozhodla jsem se ten příběh převyprávět. Pak jsem svou českou verzi přeložila do angličtiny, aby si ji mohla přečíst Kristen (má kamarádka z New Jersey, za níž jsem neskutečně ráda).
K tématu týdne jsem chtěla předělat tu nedokončenou českou verzi. Nešlo to - protože jsem dostala mnohem lepší nápad...

Vyhni se domu na kraji města
Ať už jsi koledník, nebo nevěsta
Pýchou se dme a životy bere
Zlo zpoza dubových dveří se dere
Neodoláš a brzy dotkneš se zvonku
Myslíš, že nestojíš na života sklonku?
Čekáš, až se otevřou zdobené dveře
Neslyšíš pařáty trnitého keře
Náruč ti rozevřou, dvojice v ní stojí
On a ona, co tma se jich bojí
Úsměvy na tvářích, ta vlídná slova
Toužíš jim naslouchat zase a znova
Překročíš práh, zvědavost tě jímá
Kéž bys tak věděl, co v domě se skrývá!
Zapomenutá královna a vlídný král
Do hlubin tě vezmou, tak proč by ses bál?
Prohlížíš si všechno, co v domě jen najdeš
Do každé komůrky a pokoje zajdeš
Najednou se objeví pokoj tobě skrytý
Chtíč po věcech za dveřmi už máš v duši vrytý
"To nejlepší nakonec," její slova zněla
Jak chtěl bys jim naslouchat, byť by zabít měla
Utěšují zvědavost, vzbuzují však novou
Zpívají slavičí píseň, nikdy příliš strohou
Pro ni jsi ochotný čekat třeba celé věky
K nohám nebesa jí složit, vysušit i řeky
On si ve stínu mne ruce - sluha času, zrádce
Do pokoje chce tě zavést, pak to půjde hladce
Prohlížíš krb starobylý, všechny fotky na něm
Když přes dveře protančí stín, necítíš se raněn
Její ruce skryjí oči, rty uspí tvé vědomí
Propadáš se do temnoty, všechno jednou přebolí
Dvě postavy u večeře, na hřbet ruky polibek
Zvonivý smích hradní paní, který hříchy promine
Vroucí pohled dvojice očí, pár slov s láskou šeptaných
Několik krvavých jahod na milost jim nechaných
Probouzíš se oslepený, oči kryté sametem
Jako by ses v jejich domě stal jen pouhým pážetem
Páska sklouzne, krutý úsměv - kam jen zmizel skřivánek?
Královna s králem se vrátili zpět do říše pohádek
Pokoj za černými dveřmi, ten jsi tolik vidět chtěl
Teď zoufáš - přátelé svoje tehdy poslechnout jsi měl!
Nemůžeš se dvojici bránit, tělo poslouchat tě nechce
Dveře za sebou teď zamknou, lidé chybují tak lehce
V pokoji teď tiše stojíš, černobíle oděný
Kolem tebe záhon růží lidstvem sytě černěný
On a ona se jen smějí - smích, co bodá do uší
Jenom oni přece vědí, člověk z chyb se neučí
Vyhni se domu na kraji města
Ať už jsi bojácný, či z drsného těsta
Je a bude pokušením, z cesty své nesejde
Ztracen budiž každý, kdo za dveře vejde









Wow.
Teda...
Tleskám. A nemám slov. Chvílemi jsem se ztrácela, nicméně nedokázala jsem se odtrhnout a vrátit se o dva řádky výše. Nešlo to. Prostě jsem si to potom přečetla podruhé vcelku. Líbí se mi to. Je to působivé, zajímavým stylem psané.