Fantasy.
Oblíbený žánr spousty lidí, mezi něž se hrdě hlásí i jeden všetečný vlk. Všichni tak nějak ví, o čem je řeč - kouzla, draci, všelijaké bytosti od klasických elfů a trpaslíků, přes draky, víly a přízraky až po mluvící zvířata, vlkodlaky a upíry.
Já osobně si myslím, že fantasy je druhu dvojího. První je o něco "klasičtější" - autor nás vezme na exkurzi do svého vytvořeného světa, kde platí úplně jiná pravidla a žijí jiné věci než ve světě, který známe my. Druhý je však o tom, že tenhle autorův vysněný svět se prolíná (jakýmkoliv způsobem) s tím naším.
První, jak už jsem si dovolila zmínit, považuju za ten "klasický". Tedy v tom smyslu, že představě o fantasy žánru odpovídá tak nějak víc - všechno je tam vyfantazírované. Autor vzal myšlenku a stvořil z ní svůj vlastní, unikátní svět, pro který si ho lidé můžou a nemusí pamatovat. Mně přijde o něco lehčí stvořit svůj "svět" tímhle způsobem - nic nemáte předem dané a s myšlenkou si můžete provést, co se vám zlíbí, protože na žádná už daná pravidla dbát nemusíte.
Takže si třeba vymyslíte tajemnou zemi, která připomíná jeden velký les. Je to tam samá příšera, přízrak a takový ten malý, zlomyslný elfík. Lidi tam nevedete, a když už, tak leda jako kořist pro obyvatele tamních lesů.
Tenhle typ je úžasný v tom, že si můžete vymyslet cokoliv - naprosto cokoliv. Novou potvoru, která vypadá jako koza, má jelení paroží, prasečí rypáček a psí packy. Rasu bytostí, které mají složité jméno, zelenou prouhatou kůži a žijí na stromech (čímž nechci říct, že by vymýšlení vlastních ras a bytostí neplatilo i u druhého typu). Nebo můžete sáhnout po "osvědčených" bytostech jako jsou elfové, trpaslíci anebo draci a dát jim novou podobu - seznámit svět s tím, jak to vidíte vy.
Příkladem prvního typu budiž Úžasná Zeměplocha (Terry Pratchett), Kodex Hluboké brány (Alan Campbell), Kroniky Světakraje (Paul Stewart, Chris Riddel) nebo Pán Prstenů (John Ronald Reuel Tolkien).
Druhý typ by se nejspíš dal označit jako "městská fantasy". Už jste doma? Spočívá to v tom, že autorem vytvořený svět existuje v tom našem, příp. v jeho těsné blízkosti. Tady už jsou při tvoření určitá pravidla a leccos si člověk musí uhlídat, aby jeho myšlenky zněly věrohodně.
I tady je ale spousta způsobů, jak to pojmout.
Dejme tomu, že všude kolem nás žijí tajemné, fosforeskující bytosti vozembouchové - ty sdružuje organizace tvořená jimi samotnými. Jejich cílem je přežít a zůstat neodhaleni. Jenže někteří lidé je vidí... a problém je na světě.
Samozřejmě, stále je to fantasy a existuje tolik možností, jak si s tím vyhrát. Elfové můžou nosit falešné lidské uši, draci se umí přeměnit do lidské podoby, ti dotěrní zlomyslní elfíci se chovají na speciálních stanicích pod přísným dohledem, a tak dále. Fantazii se meze nekladou a má tolik způsobů, že kabelovka se stovkou kanálů může jen žárlit.
Osobně mám tenhle typ raději - možná i proto, že je svým způsobem blíž. Tím nechci říct, že ten první je špatný, nebo že ho nemám ráda - naopak. S radostí se přesunu do světa, který se toho mého ani v nejmenším netýká. Ale ještě raději nahlížím do světů, které bývají "za dveřmi". Stačí jen vědět, za kterými.
A příklady? Určitě Bartimaeova trilogie (Jonathan Straud), Strážci času (Marianne Curleyová), sága o Podzemí (Roderick Gordon, Brian Williams) nebo prostě Harry Potter (Joanne Rowlingová).
Pak jsou i díla, která nepatří ani k prvnímu, ani druhému typu. Z těch mě napadají leda Letopisy Narnie (C. S. Lewis) - souvisí s naším světem, ale přitom je v Narnii všechno úplně jinak.
Fantasy, jak už název napovídá, je založená hlavně na lidské fantazii. A to je na ní to nejkrásnější.








