close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Setmění

29. října 2010 v 13:02 | Garou-tan |  S krví na rtech
Ne, nesnažím se parodovat Stmívání. První pokus o něco delšího z pohledu první osoby. Posouzení, zda-li je to zdařilé, ponechám zcela na vás (schopností hodnotit svojí práci objektivně zrovna neoplývám), ač já osobně si myslím, že tak strašné by to být nemělo... (už jen proto, že hlavní hrdinka není Bella. Měla by to být normální lidská bytost. Tedy doufám)
V podstatě úvod. Seznamte se - tenhle příběh bude vyprávět Danielle.


***

Jezdím tužkou po papíře - a je mi jedno, že horník k světu zrovna nevypadá. Když se ozval zvonek, překvapením jsem výkres přeškrtla. Kdo sakra chodí na návštěvu v půl jedenáctý večer? Natáhla jsem se pro gumu, abych se čáry pokusila zbavit. Beztak otevřou rodiče nebo brácha.
Zvonek zařinčel ještě jednou.
Vždyť jsou na koncertě, upozornila mě paměť. Tak jsem vstala a po schodech se vydala k hlavním dveřím. Thomas se zavřel ve svém brlohu, tudíž jsem si byla jistá, že nic neslyšel.
Jak jsem dveře otevřela, člověk za nimi mě opravdu překvapil. Proč zrovna nám přede dveřma postává tohle, mi bylo záhadou.
"Ahoj," usmál se. "Ty jsi Danielle, viď?"
"Odkud mě znáš?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Proč on mě zná, když já jeho ne?
"Thomas o tobě často mluví," odvětil on.
"O mně?" Sice si s bráchou rozumíme, ale že by o mně mluvil dobrovolně, to mi moc pravděpodobný nepřišlo.
"Jsi jeho sestra, ne?" pozvedl obočí on. Usmíval se - a že mu to slušelo. Jenže, bohužel pro něj, já se jen tak na úsměvy nechytám.
"Jo," kývla jsem po chvíli.
"Tak to vyprávěl o tobě," prohodil on. Pak změnil téma. "Můžu dovnitř?"
"Ne," řekla jsem hned. "Nehodlám domů pouštět někoho, koho neznám."
"Jsem Gabriel," představil se.
"Dobře, ale tím jsi toho moc nenapravil," odvětila jsem. Chtěla jsem se ho zeptat ještě na něco, ale klaply dveře do bráchova doupěte, tak jsem se otočila.
"Pusť ho dovnitř," vyzval mě. Ještě jednou jsem si Gabriela prohlédla - pak jsem ustoupila ze dveří. Věnoval mi vděčný úsměv a šel se za Thomasem do kuchyně. Vydala jsem se za nimi, protože tohle si ne-hodlám nechat ujít.
Sedla jsem si na linku; Thomas mi rovnou věnoval nechápavý pohled.
"Nikam nejdu," ujistila jsem ho.
"Sám jsi tvrdil, že bychom jí to už měli říct," ozval se Gabriel. Oni mi měli něco říkat? Tak to tuplem nejdu.
"Co přesně?" ptala jsem se hned.
"Mám novou práci," odpověděl Thomas.
"Ale?" pozvedla jsem obočí. Kolem normální změny zaměstnání by určitě takový humbuk nebyl.
"Bude pro nás vyrábět zbraně," uvědomil mě Gabriel. Pak pokračoval: "Ale říkal, že potřebuje, abys mu kreslila návrhy."
"Moje návrhy?" Mimoděk jsem si na všechny črty pistolí, bouchaček a do všeho možného zabudovaných kulometů vzpomněla. Pravda, pár jsem bráchovi ukazovala. Než jsem se stihla pořádně zamyslet, Thomas mi něco podal.
"Vlezl jsem ti do pokoje, když jsi byla ve škole," přiznal Thomas. Měla bych se urazit - ale já místo toho nevěřícně prohlížela revolver ve svých rukách. Jako by moje fantazie sama od sebe nabrala hmotnou podobu a přišla se mi pochlubit, jak je pěkná.
"Dani?" probral mě z úžasu Thomasův hlas.
"Tos dělal jen podle těch kreseb?" otočila jsem se na něj.
"A podle čeho asi?" zaironoval v odpověď.
"Jseš borec," uvědomila jsem ho a zvedla jsem palec. Pak jsem se otočila na Gabriela. "Takže aby mohl brácha dělat u vás, musím s ním jít i já?"
"Není to podmínka. Ale trval na tom, že by tě rád vzal s sebou," odvětil Gabriel.
"Pro mě by nebyl problém odejít ze školy," odvětila jsem - navrhování zbraní určitě bylo lepší než několikahodinové trčení v lavici pět dní v týdnu. Jenže tu byla ještě jedna věc, kterou jsem potřebovala objasnit. Koukla jsem na Gabriela. "Ale ráda bych věděla, co přesně jsi zač."
Zase se usmál a spustil. Překvapilo mě, že tak na rovinu.
"Jsem upír. Všechna naše doupata válčí s Organizací, která se nás snaží vyhubit. Náš Lord mě poslal hledat někoho, kdo by nám mohl být užitečný." A ve vyprávění pokračoval dál - já se jen ptala, vyzvídala a poslouchala jeho i Thomasovy odpovědi.
Ne, že by se mě snažili o něčem přesvědčit.
Asi tak nějak čekali, že jim uvěřím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Kira Seigi Kira Seigi | Web | 29. října 2010 v 14:21 | Reagovat

Dobrá čtivá povídka, jen tak dál :)
Těším se na další díl.

2 An(N)dy An(N)dy | Web | 29. října 2010 v 18:42 | Reagovat

Děkuju :)
Oo, četla sem to, fakt se mi to líbí! Hodně se mi to líbí! Mmmm, těšim se na další díl! :)

3 Eliška Linn Eliška Linn | Web | 29. října 2010 v 21:04 | Reagovat

Jéé. Upír. Zbraně. Zajímavé... ach jo, tohle jsem neměla dělat. Začetla jsem se do toho a ještě není pokračování. A já budu muset čekat. A čekání je ta nejhorší věc na světě. Grr. ^^
Rychle piš dál :) Moc se mi to líbí.

4 Nariel Crash Nariel Crash | Web | 31. října 2010 v 10:18 | Reagovat

Velice zajímavý nápad..
Nejspíš se taková nabídka neodmítá..Ještě že jsou upíří hodní???
No jestli budeš psát dál,jsem docela zvědavá co z toho vzejde:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama