close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

První noc

30. října 2010 v 14:21 | Garou-tan |  S krví na rtech
Je normální rozepsat kapitolu a pak ji nechat stát a namísto toho napsat prolog? No, u mě je nejspíš možné úplně všechno, takže netřeba to řešit... Ehm. Pardon.
Tohle se tak nějak píše samo.
Upozornění - zamilovaný upír. Bohužel nezáří...


***

Seděla jsem na židli v jeho brlohu a podezíravě sledovala, co u toho svého stolu dělá. Ze své současné pozice jsem viděla jen šroubovák, hromadu matiček a nějaký kus plechu, který držel v ruce. Samozřejmě, že si zapomněl vzít rukavice.
Do zelenohnědých očí mu spadaly černé vlasy a vypadal do práce neskutečně zažraný, neboť ignoroval všechny moje pokusy o upoutání jeho pozornosti.
Ani ve chvíli, kdy se otevřely dveře, nejevil zájem přestat. Namísto toho se řízl do ruky a s barvitou nadávkou plech upustil. Gabriel mi jen předal tác s obědem a hned se objevil u pracovního stolu. Jen jsem přihlížela, jak bere Thomasovu ruku do své a s chutí z ní všechnu krev olizuje.
Proč by mu taky neměla chutnat, když byl upír.
"Danielle?" ozval se Gabriel po chvíli. Zrovna si otíral rty hřbetem ruky.
"No?" udělala jsem jen znuděně. Nejspíš se zeptá, jestli Thomas zase makal, aniž by si odpočinul. Workoholik se nezapře.
Strčila jsem si do pusy kostku cukru, která ležela u šálku s Thomasovou kávou. Stejně nesladil.
"Zase pracoval od soumraku?"
Já to říkala.
"Od dvou odpoledne," odvětila jsem. Cukr mi zachutnal - tak jsem si do pusy šoupla i ten další.
Gabriel se k Thomovi otočil.
"Ten pohled si nech," odbyl ho Thomas a vyprostil ruku z jeho sevření. "Potřebuju to dodělat, Gabri. Sám víš, že je to důležitý."
Zazdálo se mi, že se Gabriel kousl do rtu. Aby taky ne, když se posledně vrátil v ukázkově dezolátním stavu. Thomas říkal, že ho chytil lovec a nechal ho asi dvě hodiny na přímým světle… pak mu Gábi utekl. Nejdřív jsem to nechápala (ač tu jsem přes půl roku), ale pak mi bylo vysvětleno, že pro upíry je sluneční světlo jako upalování za živa.
Nechtěla bych.
Ale na druhou stranu mě pobavily zkreslené představy Stephenie Meyer.
"Dobře, ale nepřeháněj to," odvětil Gabriel. Pak se zase objevil u mě, vzal mi z rukou tác s jídlem a položil ho na Thomasův pracovní stůl. "Teď by sis už mohl odpočinout, ne?"
Pak ho vzal za bradu a přitiskl své rty na jeho. Naklonila jsem hlavu na stranu a zadívala se na ně - když mi brácha oznamoval, že spolu chodí, příliš mě to nepřekvapilo. Sluší jim to spolu. Když se od sebe odtáhli, Gábi políbil bráchu na čelo, na mě se usmál (proč se zrovna na mě pořád usmívá?) a zmizel.
Thomas se nakonec pustil do jídla. To mi připomene, že jsem Aris slíbila společný oběd - a taky trénink. I když dřu každou volnou chvilku, kdy nespím nebo nekreslím bráchovi návrhy zbraní, na léta trénované upíry jsem pořád až příliš krátká.
Naštěstí se vždycky najde někdo, kdo mi dá tip nebo dobrou, ozkoušenou radu. Jeden by neřekl, že upíři jsou mnohem přátelštější než lidi, co?
"Brácha?" ozvu se nakonec.
"Hm?" udělá jen Thomas. S plnou pusou se mu zřejmě nemluví moc dobře.
"Seřval jsi mě za tu jednočinnou spoušť, pamatuješ?" zeptala jsem se. Přikývl. "Tak proč tam teď je namontovaná?"
Koukl na svůj pracovní stůl. Jak začal rudnout, zaplavila mě škodolibá radost.
"No, já mizím, čeká na mě Aris," zvedla jsem se a vyrazila ke dveřím. "Zavaž si tu ruku, dobře?" Pak už jsem Thomasovi jen zamávala, zavřela za sebou dveře do jeho brlohu a poklusem zamířila k jídelně. Ve škole jsem chození do jídelny nesnášela, ale tady to bylo úplně o něčem jiném.
Často se našel někdo, kdo rozpoutal pořádnou melu. A vůbec nezáleželo na tom, jestli jsem to byla já, všemi obdivovaný kuchař James nebo Lord.
"Hej, slyšíš mě?" probrala mě ze zamyšlení herda do ramene. Vedle mě stála Aris s pozvednutým obočím a čekala, až jí svou nevnímavost vysvětlím.
"Promiň, zrovna jsem si vzpomněla, jak Lorda tehdy srazil dort," prohodila jsem.
"Ty abys na něj chvíli nemyslela," povzdechla si s úsměvem Aris. Když po ní vrhnu naštvaný pohled, rozesměje se. "Dobře, promiň. Ono je to strašně roztomilé."
"Neříkej 'roztomilé' jen proto, že jseš o padesát šest let starší," zavrčela jsem. "A nejsem jediná, kdo ho obdivuje."
"Ale jsi jediná, kdo ho nejen obdivuje," rýpla si ještě Aris. Chtěla jsem ji 'něžně' praštit do ramene, ale ladně se mi vyhnula. Počítala jsem s tím - tak jsem se ji pokusila loktem šťouchnout do hrudi. Chytila mě za ruku.
"Dobře, nechám si to na trénink," slíbila jsem, když mě pustila. "Ale nevím, kdo se posledně půldne rozplýval nad Damienem."
"Jsme spolu teprve deset let, tak se nediv," vzala mě kolem ramen Aris. Věnovala jsem jí nesouhlasný pohled - vím, že i v upířím měřítku je deset let dost. "A starší jsem o padesát sedm let," dodala.
"No jo," zabručela jsem.
Padaly na mě chmury z upíří dlouhověkosti. Nejsem typ na trápení se kvůli (několikaměsíční) zamilovanosti - ač má práce až nad hlavu, vždycky si najde čas mně a bráchovi poděkovat, nebo se mnou cestou na večeři prohodit pár slov. A to mi zatím stačí.
Až mi můj zamilovaný obdiv začne přerůstat přes hlavu, tak to začnu řešit.
"Usmívej se," pobídla mě Aris. "Dneska je grilovaný losos a šťouchané brambory."
Vyprostila jsem se z jejího sevření a cestou k okénku popadla tác. Jak jsem se před ním objevila, James mi věnoval zářivý úsměv a hned mi na tác položil mou porci. Už ta vůně stačila, aby se mi začaly sbíhat sliny.
Lepšího kuchaře ve Spojeném království než právě Jamese byste hledali marně.
"Speciálně pro tebe," mrkl na mě spiklenecky.
"Děkuju!" zaradovala jsem se a vyrazila zabrat místo u stolu. Vždycky jsem obdivovala Jamesovu paměť. Pamatuje si naprosto všechno - kromě hromady receptů i co komu chutná a na co má kdo alergii. A i to nejodpornější jídlo uvaří tak, že všem chutná.
Ovšem tvrdit, že bych telecí játra mohla díky němu každý den, nebudu.
Když si Aris přisedla, už jsem se lososem hladově cpala. Oproti ní jsem měla porci tak dvojnásobnou - a jak začala uzobávat, došlo mi, že bych se za svoje stolování měla stydět. Jenže hlad je mocnější než stolovací návyky.
"To toho vážně jíš tolik i normálně?" zeptala se po chvíli.
"Většinou," odvětila jsem. "My musíme všechno získat z jídla, takže toho zákonitě i víc sníme."
"Tak to promiň. Jen si na to nemůžu zvyknout," prohodila.
"Ne, to jen já toho moc jím," odvětila jsem. Po lososovi se jen zaprášilo - a po bramborách taky.
"Vůbec na to ale nevypadáš," vstoupil do našeho rozhovoru Damien. Zrovna si sedal vedle Aris, které věnoval polibek na tvář.
"Nemáš skládat komplimenty spíš Aris?" pozvedla jsem obočí. "Ale jinak díky."
"Mám, ale nic se nemá přehánět," zasmál se a smířlivě objal naoko naštvanou upírku kolem ramen. "Jak se daří Thomasovi?"
"Je tam dole ve svým živlu, jen to občas přehání s prací," odpovím.
"Chudák Gabriel," pousmál se Damien. "Musí si o něj dělat starosti."
"On si dělá starosti pořád," podotkla Aris. Vím, že to nemyslela ve zlém - co jsem zpozorovala, upíři tady jsou prostě jedna velká rodina.
"To my všichni, záleží jen, o koho," upozornil ji Damien. "Hádám správně, že půjdete trénovat?"
"Jo. Potřebuju toho lososa trochu vypotit." Poškrábala jsem se ve vlasech. Sakra, zase jsem zapomněla gumičku.
"Ale vážně. Podívej, jak jsi tlustá, měla bys s tím něco dělat," dala mi za pravdu Aris.
Damien se jen zasmál. "Hlavně dávej pozor na balanc," poradí mi, než od stolu vstane. "Je mi líto vás opouštět, ale ještě mám práci. Miluju tě," zašeptal Arisiným směrem, než ji políbil na rty a odešel.
"Pojď," zatahala jsem ji za rukáv. "Určitě se ještě uvidíte."
"Říkal, že má dneska hodně práce," oponovala mi, když jsme tácy s nádobím nesly na umytí.
"Kdyby si na tebe nenašel čas, nebyl by to Damien," ujistila jsem ji a vydala se do tělocvičny. Brzy mě dohnala a, jak má ve zvyku, věnovala mi přátelskou herdu do ramene.
Bacha na balanc, připomněla jsem si - takže jsem se aspoň nezakymácela.

Vzala jsem za kliku a zase se ocitla v brlohu. Jak jsem viděla Thomase podřimovat na židli, okamžitě mě všechno přestalo bolet a touha po spánku odešla. On spí? ON?
Teď nevím, jestli ho mám vzbudit, nebo nechat spát.
Nedalo mi to. "Brácha, vstávej."
"Já ani nespal," prohodil. Dál ale nechával nohy na stole a ani se neobtěžoval otevřít oči. Na stole ležela dodělaná pistole, tak jsem ji vzala do ruky a prohlédla si ji. "Tys tam tu jednočinnou spoušť nechal?"
"Zkoušel jsem střílet s jednočinnou i dvojčinnou," prohodil. Počkat, to stihl smontovat další model s dvojčinnou spouští, zatím, co jsem byla na obědě a tréninku? Je to vůbec člověk? "S touhle to bylo lepší. Nechal bych tě to vyzkoušet, ale radši až zítra."
"Takže mám zase zapracovat na dalším návrhu?" zeptala jsem se, když jsem klesla na postel. Tak pohodlná snad ještě nikdy nebyla.
"Pokud budeš té dobroty," kývl Thomas. "Ale spíš třeba sledovací zařízení."
"Nejlíp takový, co půjde namontovat do veřejnýho osvětlení, co?" zeptala jsem se.
"No vidíš." Dám krk na to, že se spokojeně šklebí, jenže nějak nemám sílu se přesvědčit. Sice mě svaly nebolí tak, jako ze začátku, ale druhý noční trénink mi vždycky dává zabrat.
Všichni tvrdí, že kreslením návrhů jsem užitečná dost. Ovšem já vždycky měla vlastní hlavu - takže po snídani a po obědě si dávám do těla, abych se taky mohla bránit. Brácha na to šel o trochu fikaněji, protože se nemučí v tělocvičně, ale začal střílet.
Mělo mě to taky napadnout.
"Prospi se," ponoukne mě brácha.
"Ty bys pár hodinama spánku taky moc nezkazil," ujistím ho a přetáhnu přes sebe peřinu. Poslední, co jsem zaslechla, byl jeho tichý smích.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Taychi Taychi | Web | 30. října 2010 v 15:04 | Reagovat

Moc hezky napsané :D..Modrá se mi nelíbí :D Líbí se mi ale černá :*...

2 Taychi Taychi | Web | 30. října 2010 v 15:11 | Reagovat

Taky nemám ráda když bych měla psát v první osobě, možná proto že mám pak hrozej pocit, že jsem tam dala moc toho slovíška "jsem" a to se mi vůbec nelíbí :D..Heeej ty zmije, černý nehty jo?:D Ty já měla před měsícem :P. Taky jsem chtěla že si je někdy natřu načerno, ale ona se ta černá hrozně rychle odrbává. Ten hnusnej modrej lak co jsem měla před týdnem držel hrozně dlouho, jenže se mi nelíbil, tak musel jít odlakovačem pryč :D..No snad se ti ty nehty taky rychle odrbou x3.

3 Nariel Crash Nariel Crash | Web | 31. října 2010 v 10:23 | Reagovat

Jůů překvapivé, páni dostala jsi mě:-)
Moc pěkně napsané..

4 Eliška Linn Eliška Linn | Web | 1. listopadu 2010 v 21:54 | Reagovat

Wow. Perfektní. Líbí se mi to. Sice jsem si říkala, že po mánii twilightu a školy noci nechám upíry mimo můj život, ale tomuhle nejde odolat. :-)
Je to čtivé a... a... prostě dokonalé. ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama