Nejdřív bych chtěla poděkovat všem, kteří mému doupěti pomohli k tisícovce návštěv. Jednomu všetečnému vlkovi to udělalo neskutečnou radost.
První příspěvek do mého cyklu 20+1 (dvacetkrát plus jednou) láska - který spočívá v tom, že se snažím podle citátu o lásce napsat povídku. Není to zrovna mé vrcholné dílo, ale myšlenka tam snad zůstala. Můj první napsaný het. Ehm ehm.
***
"V lásce a ve válce se může všechno." (Vladimír Páral)
Hanka otočila stránku v učebnici dějepisu. Včera nad ní sice strávila dost času na to, aby byla na případné zkoušení připravená; nechtěla ale nic podcenit. A navíc - čtení měla už od svých pěti let neskutečně ráda.
"Baf," položil jí ruce na ramena Ondra.
"Možná příště," pousmála se Hanka. Její spolusedící se zatvářil sklesle - bylo jasné, že Hančin úsměv zasáhl jeho sebevědomí.
"Proč se učíš?" zeptal se nakonec, aby na zraněné ego přestal myslet. Z dálky by jeden řekl, že je zvědavý, ale Hanka věděla, že opět nenašel porozumění pro její skutky. Občas vážně přemýšlela, jestli tenhle Ondra je ten samý Ondřej, který si vodí kolem pasu Elis, vytahuje se před partou kumpánů a dělá ze sebe neskutečného frajera.
Ondru, který seděl vedle ní v lavici, měla Hanka ráda. Při algebře dělal štěněcí oči. O literatuře do ní šťouchal s tím, že našel dvojsmysl. Na zeměpise uvažoval, jestli se Země točí doprava, nebo doleva. Dělal si ze sebe srandu, jiskřily mu oči a občas sáhl po učebnici ve stejnou chvíli jako Hanka.
Ondřej z party byl úplně jiný. Vedl silácké řeči, vytahoval se a nechával Elis, aby se na něj věšela a nechávala mu na tváři rudé otisky rtů. Hanku raději neznal; ale na druhou stranu na ni nestrhával pozornost party a neposmíval se jí. Možná v sobě měl i kousek Ondry - ale tak malý, aby si ho jeho kumpáni nevšimli.
Nevěděla, který z nich je ten "pravý".
Ondru měla ráda. Ondřeje obcházela tou nejdelší oklikou.
"Radši," odtušila Hanka.
"To říkáš vždycky," prohodil Ondra. Než stihla Hanka odpovědět, ozvalo se zvonění.
Hned potom, co učitel zadal samostatnou práci, začal zkoušet - a jako první šla před tabuli právě Hanka. Válka růží bylo její oblíbené téma a dějepisář ji už po pár větách zastavil s tím, že je to jasně za jedna. S poděkováním si sedla a dostala od Ondry přátelskou herdu do ramene.
Po hodině ale Ondra zase zmizel. Hanka beze slov přihlížela, jak se k němu Elis přivinula a mlaskavě ho políbila na tvář. Na chvilku se jí zazdálo, že to Ondřejovi není zrovna po srsti. Zamyšleně skryla učebnici do tašky, tu si hodila přes rameno a vydala se ze třídy.
Na chodbě k ní hned přiběhl Martin.
"Nevěřila bys, co se stalo v poslední kapitole Naruta!" vzal Hanku za ruku a aniž by na cokoliv čekal, začal vyprávět. Hanka se ho občas na něco vyptala - ač mangu nikdy nečetla, ráda o ní s Martinem mluvila. Jak tak rozebírali nedostatky charky a taje různých ninja technik, objevila se Sára.
"Neseš drby?" ozval se Martin.
"Jen jeden," zašklebila se Sára. "Omluvíš nás? Tohle je dívčí věc."
Ještě před Martinovou odpovědí Hanku zatáhla na dívčí toalety.
"Co se děje? Našla jsi v antikvariátu sbírku Shakespearových sonetů?" optala se Hanka.
"Něco lepšího," zvedla poetka významně prst. "Pro tebe."
"Tak to poslouchám," kývla Hanka.
"Kratochvíl se prý chce zbavit Elis, protože už mu vadí," zašeptala spiklenecky Sára. Co kdyby umyvadlo nebo záchod měly uši, že.
Tmavovláska se na chvilku zamyslela. Možné by to bylo - vždyť před chvíli se z její pusy na uvítanou po čtyřiceti pěti minutách odloučení málem osypal. Nebo se tak alespoň tvářil. A u Ondry výraz nikdy nelhal… jenže jak to bylo u Ondřeje, to Hanka nevěděla.
Cítila na sobě Sářin pohled.
"Myslíš?" zeptala se, aby nebyla potichu moc dlouho.
"Slyšela jsem," pokrčila rameny Sára.
"Tak pojď," pobídla ji Hanka a vydala se zpět na chodbu, kde nejspíš stále čekal Martin. "Přijdeme pozdě."
Další hodinu, o češtině, Hanka spíš přemýšlela a fantazírovala, než aby dávala pozor. Co jí Sára vše dobrotivě vyzradila, její mysl neustále pracovala se slovním spojením "kdyby to byla pravda, tak". Když má zamilovaný člověk naději, málokdy se podobným myšlenkám ubrání.
A neubránila se ani doma. Mladší sestra i s matkou si všechny její sny, výlevy a myšlenky s chutí vyslechly, prodiskutovaly, dávaly návrhy, jak by Hanka měla jednat dál. Tak se do toho zabraly, že Hanka potom dělala úkoly dlouho do noci a musela se všechno učit v autobuse a o přestávkách.
Také začala Ondřeje a Elis pozorovat o něco víc než předtím. Nenápadně, se Sářinou a Martinovou (neboť ten se vše dozvěděl velmi záhy) pomocí. Občas se jí zazdálo, že Ondřej v sobě má víc Ondry, než původně myslela.
Kdyby mu řekla, že ho má ráda, a on by ji měl rád taky… zůstal by Ondrou? Kvůli ní?
Jak tak s hlavou v oblacích proplouvala vyučováním, přestávkami i obyčejnými dny, jednou jejím směrem letěl nějaký telefon. Reflektivně ho chytila a po bližší prohlídce i zjistila, že patří Adéle.
Eliščině nejlepší kamarádce.
Nikdy nebyla zlomyslná nebo škodolibá, ani nevyužívala příležitostí, aby uškodila ostatním. Jenže teď byla zamilovaná a v hlavě se jí rýsoval plán, jak by se svému snu mohla o něco přiblížit. Nesnažila se zastavit svoje prsty, které se poklepáváním dostaly až k psaní zprávy.
Adéla se zrovna ptala Elis, jaké to bylo s tím borcem z druháku, nad kterým se tak rozplývala. Přidala pár smajlíků, jedno velké MUCK na konec a samozřejmě podpis. Přestávka byla v plném proudu, takže si obrýlené hnědovlásky s telefonem nikdo nevšímal.
Nakonec zprávu odeslala. Jenže na Ondrovo číslo.
Ve třídě nebyl - asi se zrovna věnoval společenskému životu. Smazala zprávu z odeslaných a telefon hodila dál. Pokaždé se našel někdo, kdo ho chytil.
"Cos to s tím telefonem dělala?" přitočila se k ní Sára. Zase spiklenecky šeptala.
"Adélka psala SMSku pro Elis," odpověděla Hanka. "Jenže ji nechtěně odeslala na Ondrovo číslo."
"Jaká to nešťastná náhoda," zachichotala se přitrouble Sára. Ani zdaleka nepřipomínala hlubokomyslnou milovnici poezie.
"Viď? Je to tragédie," přikývla soucitně Hanka. Možná se usmívala, ale žaludek jí okusovala nervozita. Vyjde to? A pokud se rozejdou, bude Ondra s ní, nebo se nechá "stylově ulovit" další naleštěnou blondýnkou?
Od té chvíle se jí nervozita pověsila na paty. Ondry se radši na nic nevyptávala a jen pokračovala ve vedení přátelských rozhovorů, doufaje, že se třeba jednou svěří sám. K ničemu takovému se však neschylovalo, tak to Hanka nechala plavat.
Sára ji určitě zase jednou zatáhne na záchod s tím, že musí probrat dívčí záležitosti.
Prozatím se tedy nechala unášet pravidelným tempem svého studentského života. Vstávání v sedm, jízda autobusem ke škole, debaty s Martinem i se Sárou, rozhovory s Ondrou, zkoušení, písemky, psaní domácích úkolů, čtení knih, když zbytek rodiny sledoval telenovely - to všechno ji dokázalo uklidnit.
Dokud s ní Sára jednou zase nepotřebovala probrat dívčí záležitosti. Hanka přikývla a vydala se na toalety za ní; cestou jí ale bušilo srdce víc, než si přála.
Brzy se za nimi dveře na dívčí záchody zavřely.
"Mám být hodnej nebo zlej moderátor?" zeptala se Sára. "Když na tebe tak koukám, tak asi radši hodnej, co?"
Hančin pohled jí sdělil, že by mohla přijít k věci.
"Dobře, dobře," rezignovala nakonec. "Elis a Kratochvíl se nedávno rozešli."
"Vážně?" ozvala se po chvíli ticha Hanka.
"Všechny dívčí záležitosti myslím vážně," ohradila se Sára. Zatvářila se dotčeně, ale pak Hance položila ruce na ramena. "Copak to není super?"
"Asi jo…" uznala Hanka po chvíli ticha. Bude potřebovat chvíli na to, aby podobnou novinku vstřebala - na jednu stranu jí přišlo sobecké chtít Ondru pro sebe jen proto, že ho má ráda.
Ovšem na stranu druhou se zase chytala domněnky, že kdyby Ondra Elis věřil, nerozešli by se spolu.
"Co máme další hodinu?" zeptala se nakonec.
"Chemii. Budeme dělat laborku," odvětila Sára.
Hanka jen kývla. Stále byla ztracená ve svých myšlenkách.
"Tak pojď, myslitelko," vzala ji Sára za zápěstí s tím, že ji do učebny dovede. Jak tak kamarádku táhla za sebou, Hanku napadlo, že laboratorní práci bude dělat s Ondrou. Měla by se ho zeptat, jestli je to pravda?
Její razantnější já se rozhodlo, že se zeptá. A rovnou to i doplní o vyznání.
"Ty, Ondro," začala nakonec uprostřed laboratorní práce Hanka. Ondra sám se zrovna vracel s přídělem kyseliny, kterou svěřil své rozvážnější kolegyni.
"Ano?" pozvedl obočí potom.
Tmavovláska znervózněla. Je to tady.
"Vážně jste se s Elis rozešli?" zeptala se. Stála otočená k baňkám a byla vcelku ráda, že na ni Ondra nevidí. Tak se raději sklonila k baňce s tím, že kyselinu nalije dovnitř. Naklonila zkumavku, ale v tu chvíli dostala herdu do zad a vyjekla, jak jí kyselina stekla po hřbetě ruky.
Ještě, než to začalo tak nepříjemně pálit a štípat, doběhla k umyvadlu a pustila si na ruku studenou vodu. Zaslechla, že se třídou nese šelest, ale nijak si ho nevšímala.
Už jen proto, že se k ní přihnal profesor.
"Co se stalo?" zeptal se. Hanka se nadechla k odpovědi.
"Někdo do ní strčil a Hanka si polila ruku kyselinou," předběhl ji Ondra. O něco hlasitější šum.
"Tak kdo to byl?" umlčel třídu učitel. Všichni si měnili podezřívavé pohledy, ale nikdo se k přiznání neměl. Ticho rušilo jen šumění vody.
"To je jedno," snažila se ho odradit Hanka. Nechtěla mít ve třídě zbytečné problémy.
"Není," odbyl ji učitel.
"Já," zvedla nakonec ruku Adéla. "Má to za Elis," poznamenala spíš k sobě. Tím způsobem, aby to nikdo nepřeslechl.
Hanka letmo zahlédla, jak Martin chytá Sáru, aby po Adéle neskočila a nevyškrábala jí oči.
"Vy dva," podíval se učitel po Hance s Ondrou, "běžte do sekretariátu. Určitě nebude od věci jít s tou rukou do nemocnice. Vy, slečno Pospíchalová," otočil se na Adélu, "se mnou pojďte do kabinetu, rád bych s vámi tuhle věc probral."
Ještě, než učitel i s Adélou zašli do kabinetu, Hanka vypnula vodu a zmizela na chodbu.
Ondrovi ale na dlouho neutekla. Po chvilce za sebou zavřel dveře, a když se s Hankou vydali k sekretariátu, promluvil.
"Můžu vědět, jak to myslela?"
Dlouho potom bylo ticho. Hanka věděla, že bude muset s pravdou ven, ale jak už to bývá, její jazyk byl trochu jiného názoru. Po chvíli dohadování ho přeci jen přiměla fungovat tak, jak by měl.
"Tu textovku z Adély telefonu jsem ti psala já. Slyšela jsem a zdálo se mi, že s Elis moc šťastný nejste, tak jsem myslela, že bych ti tím mohla pomoct… Promiň, jestli jsem vám ten vztah fakt zkazila, o to mi nešlo."
Nastalo ticho. Hanka se rozpačitě kousla do rtu.
"Víš," začal nakonec Ondra. Hnědovláska polkla. Je to v pytli. "Jsem rád, žes mi dala důvod se s Elis rozejít. Už mě to nebavilo," věnoval Hance úsměv. Mluvil ještě dál, ale Hanka byla na vnímání jeho slov příliš překvapená. To myslel vážně?
"Potřeboval jsem k tomu postrčit. Už dlouho chci té bandě zamávat," pronikla k Hančiným uším další slova. Pak se Ondra odmlčel. "Mám tě rád, Hani."
"Já… já tebe taky," zamumlala nakonec Hanka. Upírala pohled na špičky svých bot.
"Tak to je super, ne?"
Hanka vzhlédla - a hned od Ondry dostala krátkou pusu na rty.
"Díky," usmál se potom.
"Ještě neděkuj," vzmohlo se v Hance její razantnější já. Občas si vážně přidala schizofrenní. "Teď už budeš jen Ondra? Tak, jak ho znám já?"
"Když za to dostanu odměnu," uculil se černovlasý mladík nevinně.
Hanka si s úsměvem povzdechla, a když se k ní Ondra skláněl, jen mu položila prst na rty.
"Musíme do sekretariátu," připomněla mu.
Ondra vzal Hanku za zápěstí a stejně ji políbil ještě jednou.









Páni, vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být něco jako minulost Ai ^^ - tedy, Peklené dívky. Já osobně podobnost objevila až po té, co jsem četla tvůj komentář :D Mmm :) Ale i tak, zajímavý názor, děkuji ^^